Jak cestovat. Rozhovor s Pavlem Bendou

Na Světě knihy 2025 na pražském Výstavišti jsem potkal u stánku Obce spisovatelů České republiky i muže, který bezpečně procestoval svět. Pavla Bendu. Kdo to je? 

Mgr. Pavel Benda je prvořadě cestovatel a narodil se 1. října 1962. Vystudoval Evangelickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a Harris-Manchester College v Oxfordu. Učil religionistiku na Filosofické fakultě UK, ale většinou pracoval jako archivář. Tedy… Když zrovna necestoval po světech. Benda pořádá přednášky o "dalekých zemích" a píše články. V jeho případě se na knihy teprve dostane. Ptal jsem se a on odpovídal.

Kolik zemí jsi navštívil a kde se ti nejvíc líbilo?

Navštívil jsem mnoho zemí, ale pořád je to jen zlomek z těch, co existují. Některé jsem navštívil běžně, některé důkladně – tj. že jsem tam byl opakovaně a mnoho měsíců, a některé země zase jenom okrajově – i když i ty si mohu "započítat".

Opakovaně se vracím do Etiopie, respektive do jedné oblasti, kde žijí ty archaické kmeny. Ve východní Africe vznikl lidský druh, a na takovýchto místech se toho od té doby zas tolik nezměnilo. Respektive za posledních sto let se toho změnilo pomalu víc, než od pravěku. Byl jsem tam už sedmkrát, a možná už něčemu rozumím.

Taktéž jsem byl pětkrát v Indii, procestoval jsem ji téměř celou.

Jistým vrcholem je Velikonoční ostrov. Je to moje nejvzdálenější destinace. Taktéž nejzápadnější a téměř nejjižnější. I když jsem tam byl jen jedenáct dní, prochodil jsem si ho důkladně, protože je malý.

Dost jsem cestoval i po Číně, Latinské Americe, Blízkém východě. Tam jsem zvlášť důkladně poznal Sýrii – to ale teď, po válce, bude úplně jiná země. Taktéž třeba Egypt – tam nejenže jsem procestoval všechny starověké památky, včetně těch vedlejších, ale dost jsem se zajímal i o koptské kláštery, které tak trochu unikají pozornosti. A mohl bych pokračovat.

Kam směřovala první tvá větší cesta a kdo tě k cestování dostal, byl-li vůbec někdo takový.

Vystudoval jsem teologii, z větší části ještě za komunismu, a hodně jsem se zaměřoval na religionistiku. A když po sametové revoluci byla možnost cestovat, tak jsem jel do Indie - což je země nábožensky vůbec nejpestřejší. A přitom levná a i v dalších ohledech velmi zajímavá. Teprve později jsem poznal, že jsou i další zajímavé země.

Za komunismu se cestovat moc nemohlo. V prosinci 1989 se situace změnila, no, ale ještě nebyly zkušenosti, nebyla cestovatelská literatura a všechno jsme se museli teprve učit. A taktéž cenově to byl problém. Ještě v roce 1990 stála letenka do země typu Indie i celoroční plat. To dnešní mladé generaci bude znít jako vyprávění z jiného světa.

Přiblížil bys, prosím, aspoň několika slovy těch jedenáct dní svého chození po Velikonočním ostrově?

Ty hlavní památky se dají snadno projít za dva dny. Večer ještě člověk stihne folklórní představení, a pak může letět na další Tichomořský ostrov. Ale já jsem chtěl vidět i ta vedlejší místa - a i trochu porozumět mentalitě těch lidí. Například jsem viděl, že je ostrov překopaný mnohem méně, než jsem si myslel. Dá se čekat, že by tam archeologové mohli najít ještě leccos zajímavého. A pokud jde o to posunování soch, tak je potřeba vidět, jak se vlastně dá chodit v takovéto krajině, pokryté sopečnými kameny, jak vlastně vedou cesty, jaké jsou vzdálenosti.

Také je tam spousta jeskyní, z nichž některé jsem prolézal. Na ně se neupozorňuje, protože by se v nich mohl také někdo ztratit. Ale já jsem si ve studovně místního muzea našel mapku, a pak jsem je šel hledat. Taktéž jsem jeden celý den strávil v té studovně, a pak jsem, když byla možnost, navštěvoval folklorní představení. A jednou jsem i byl pozván na tradiční polynéskou hostinu. Shodou okolností to bylo v předvečer mých kulatých narozenin, tím spíše si toho vážím.

Moderních soch jsem tam viděl poměrně málo. Já kdybych byl místním náčelníkem, tak bych dal vyrábět nové sochy, kromě ochraňování těch starých, a taktéž zdokonalovat jejich techniku, a nechat tak Velikonoční ostrov nově zazářit.

Ohledně Indie mívám zprávy o chudobě a až tragických momentech života v zemi, ať už se to týká dospělých anebo i dětí. Jaké ty máš zkušenosti?

Žebráků je tam spousta. Často jsou zmrzačení kvůli nemocem, které by se v Evropě daly léčit. Ale faktem zůstává, že ta země funguje. Je tam bezpečno, a základní věci se seženou. Je tam dopravní infrastruktura. Indické železnice mají 1,5 miliónu zaměstnanců, a je to vlastně největší podnik na světě.

No ale společnost se vyvíjí, a v poslední době se z Indie stává computerová velmoc. Loni jsem se do Indie vrátil po sedmnácti letech… A měl jsem pocit, že všechno je už poněkud uspořádanější. Byl jsem třeba překvapen, kolik měst má dneska metro.

Přesuňme se kousek severně. Co Čínská zeď? Stojí za návštěvu, není to zklamání?

Je to památka naprosto unikátní. Ba jedna z nejvelkolepějších na světě.

Je pravda, že je tam dnes hodně turistů, tedy zejména v místech, kam jezdí zájezdy z Pekingu. A to někomu vadí. Ale mně turisté nevadí, já se zajímám o památky, a také o domorodé lidi. A jestli stojí za návštěvu? Vynechat zrovna Čínskou zeď by bylo i dost hloupé…

Když jsi byl v Sýrii, byly tam životní podmínky ještě snesitelné?

Ano, byla to velmi příjemná země, plná památek a moc hodných lidí. Někteří radí necestovat znovu do zemí, kde se nám líbilo, protože budeme zklamáni. Ale já bych se do Sýrie ještě někdy podívat chtěl, i když je mi jasné, že zklamán budu, protože z toho, co jsem znal, už mnoho přestalo existovat.

Dá se získat povolení k výstupu na špičku Cheopsovy pyramidy? Nedávno mi někdo ukazoval fotografie a říkal, že si směl sednout pouze na nejníže usazený kvádr.

To se nesmí. Hanzelka a Zikmund tam vylezli a i přenocovali, jenže to bylo v roce 1947, to byl ještě úplně jiný svět. Před časem jsem viděl v televizi, že tam jakýsi turista vylezl. Nepochybně dostal pokutu a pár facek.

A co bys řekl víc ke (zmíněným tamním) koptským klášterům?

Egypt je známý svými starověkými památkami, nebo pak i jako jedno z center islámu, a koptové jsou tak nějak ve stínu. Přitom je jich celá desetina populace Egypta, tedy hodně. Ostatně mezi antikou a islámem, to znamená několik set let, byl Egypt země křesťanská.

Co si myslíš o rasismu? A jakým způsobem ses dorozumíval anebo přátelil s domorodci?

Na cestách člověk potká spoustu skvělých lidí, a s rasovou příslušností to nijak nesouvisí. Hodní lidé jsou všude. Občas potká i zloděje, ale rozhodně méně než u nás, a opět to nijak nesouvisí s rasou.

Mám trochu pocit, že rasismus je problém USA; u nás jsou černoši (já vím, že to je problematické slovo, ale jiné výstižné slovo se hledá obtížně) třeba vysokoškolští studenti – tedy lidé s vyšší inteligencí, vzděláním i kulturou, než celková populace.

A v Africe můžeme rozdělit tři skupiny:

1. intelektuálové - to jsou lidé jako my, akorát s jinou kulturní tradicí
2. vesničané - s těmi si třeba nemáme tolik co říci
3. kmeny - to jsou lidé hodně exotičtí, jsou trochu jako děti, ale moc hodní, a rád k nim jezdím. Má smysl je zkoumat, něco se od nich můžeme naučit.

A pokud jde třeba o muslimy: kdo se chce usadit v Evropě, by měl dodržovat evropské hodnoty. Já v muslimských zemích také respektuji muslimské zvyky. Mnoho lidí si u nás myslí, že muslimové jsou samí teroristi, ale kdo v muslimské zemi stráví nějako dobu, tedy myslím nikoli jen u pláže v turistickém resortu, tak se přesvědčí, že to jsou moc hodní lidé.

Co se týče jazyků - já fakticky na cestách vystačím s angličtinou. Plus třeba se naučím pár slov z domorodého jazyka. Kdyby chtěl člověk dělat důkladný výzkum nějakého kmene, tak to samozřejmě nestačí, ale to by zase znamenalo na to soustředit celý svůj život a nedělat nic jiného.

O cestách jsi nezveřejnil knihy, ale články ano!

Většinu cestovatelských článků jsem publikoval v časopisech Český zápas a Husita. Jinak dělám často přednášky v různých institucích; většinou v Praze, ale občas i jinde.

Není-li to tajemství, zajímalo by mě, jak ses vedle cestování živil.

Donedávna jsem pracoval jako archivář v Církvi československé husitské. Důležité je že jsem se s tímto zaměstnavatelem dokázal vždy dohodnout o dovolené, a to přesně tak, jak jsem to potřeboval.

A pokud jde o peníze - tak vtip je v tom, že já cestuji tím nejlevnějším stylem. Jednoduché hotely, lidové jídelny atd. A pokud jde o letenky, tak ceny bývají hodně různé. Mnoho času trávím vyhledáváním letenek. A to je čas velmi dobře investovaný, protože na tom se dá ušetřit i hodně.

Co si myslíš o pověstných cestovatelích Zikmundovi, Stinglovi… Koho bys k nim ještě přiřadil?

Tyto cestovatele obdivuji, a četl jsem mnohé jejich knihy.

Stingl sepsal i spoustu informací o zemích, které mne zajímají, a u Hanzelky a ještě více u Zikmunda, je inspirací celý jejich životní příběh.

A koho bych k nim přidal? No, takových je spousta. Např. Alberto Vojtěch Frič. Ten se v mládí sebral a odjel do Jižní Ameriky za Indiány.

A z těch jeho knih je vidět, že jim opravdu rozuměl. Knih o Indiánech je v češtině hodně, ale ty Fričovy mezi nimi září. Něco podobného, totiž individualistickou cestu do amazonského pralesa, uskutečnil později i Mnislav Zelený. Individualistická cesta je něco jiného než expedice, člověk do mentality těch lidí pronikne víc. Taky jsem chtěl vidět Amazonii, povedlo se mi to, ale viděl jsem nepatrný zlomek to, co tito zmínění dobrodruzi. A pochopil jsem, že já ve skutečnosti patřím do Afriky - do Etiopie k řece Omo.

Stinglovi dali ti jeho Indiáni jméno Okima, Mnislavu Zelenému zase Atapana… a mne u kmene Surmů nazvali bratrem Surmů. Ale nejzajímavější ze všech cestovatelů mi připadá Pavel Benda. Proč? Protože jeho zážitky znám na vlastní kůži.

Co je pro cestovatele nejdůležitější, než se na cestu vypraví?

Ujasnit si, co vlastně chce.

Je mnoho stylů cestování. Někdo dělá podrobný výzkum, ale za cenu, že pak zná jen tu jednu etniku, jiný zase chce větší rozhled, ale za cenu, že znalosti budou povrchnější. Obojí je možné, ale je dobré vědět, co člověk chce. Někdo jezdí se zájezdy - a zase je možnost buď zájezdy pohodlné, s přespáváním v luxusních hotelech, anebo dobrodružné, kde se spí pod stanem a jedí konzervy. A není to jen o penězích, ale i o hloubce poznání do jaké pronikne.

A sólo-cestovatele - jako jsem i já - je možno zařadit na škálu mezi intelektuály a sportovce. Sportovec se dostane dál, ale vidí do menší hloubky. Já jsem víc intelektuál. Bivakovat sám v pralese by pro mne bylo opravdu obtížné.

A člověk si vybírá země a místa podle toho, čemu rozumí. Já jsem religionista, a zajímají mne exotické kultury. Třeba přírodovědec si bude vybírat jiné země. Ostatně jinam bude tíhnout zoolog, jinam botanik a jinam geolog.

Jestli bych chtěl třeba do Antarktidy? Ne, že bych nechtěl, ale nemělo by to pro mě zase tak velký efekt a za ty peníze toho mohu jinde vidět a zažít mnohem víc.

Na cestách prorazíš do spousty náboženství a každé může být jakousi samostatnou bublinou; i když základních je několik. Ale i tak může svět knězi-misionáři připomínat obdobu babylónského zmatení jazyků. Je to k jeho škodě?

Některé kultury jsou přímo prorostlé náboženstvím, u jiných vypadá spíše jako taková nadstavba. Religionistika je vlastně koncepčně nejobtížnější naukou vůbec. Proč? Protože možných koncepcí je mnoho. A misionáři přinášejí určitou zvěst, určitou vědomost. Ale někteří tu tradiční kulturu sami zdevastovali, čehož dnes litujeme.

Různé národy vytvořily spoustu hodnot a je radno toho co nejvíc zachovat. Jistěže ne vše. Je známý případ, kdy Papuánci zavrhli své bohy, kteří vyžadovali lovit nepřátele, a poslali do Evropy žádost o křesťanského misionáře. Anebo Aztékové. Ti praktikovali lidské oběti a počty šly do desetitisíců. Tento aspekt tradiční kultury bylo potřeba zrušit. Ano, jistě, ale Španělé tenkrát zničili kdeco. Byla zlikvidována umělecká díla a knihy, zapomenuty vědomosti a řemesla. Moderní mexická kultura vznikla syntézou kultury španělské a indiánských, ale je chudší, než by byla bývala mohla být, kdyby se to dělalo lépe.

Jaký máš názor na angličtinu? Před sto či více lety sepsal Wells i jednu sci-fi (Osvobození světa), kde píše se samozřejmostí, že v jeho budoucím světě bude úřední řečí angličtina. Proč? Protože je nejjednodušší.

Já vlastně umím jen anglicky - a ono to překvapivě stačí. Samozřejmě nikoli na hluboké porozumění, ale pro cestovatelskou praxi ano. Plus fráze v dalších jazycích, které ale brzy zase zapomenu.

Wells se nemýlil. Angličtina se už prosadila jako hlavní jazyk světa. I když… Jestli je nejjednodušší? No, já bych skoro řekl, jestli není ještě jednodušší španělština, která je dnes už dokonce rozšířenější než ta angličtina.

Mnohé jazyky aspirovaly na to být hlavní řečí světa (francouzština, němčina, ruština), ale který jazyk se prosadí, o tom snad rozhodují náhody. Kdyby Čingischánovy války vypadaly trochu jinak, tak mohla dnes hlavní světovou řečí být i mongolština.

A co si myslíš o anglickém týdnu a tom, že vlastně začíná v neděli ráno?

Takovýchto podobných zvyků je hodně, ale cestovatel to ani moc nevnímá.

Kdyby ses nyní důkladně zamyslel nad svými cestami... Kdy ses opravdu setkal s jakýmkoli výrazným nebezpečím, které tě mohlo připravit o prostředky nebo život? A došlo na momenty, kdy sis říkal, že jsi věc podcenil? Nebo jsi - naopak - zažil cestování, kdy ses už napřed poněkud bál, ale následně bylo vše přátelské a dobře dopadající?

Tam co jezdím v Etiopii - na dolním toku řeky Omo -, když se zeptám na ambasádě, tak mi obvykle řeknou, že tam to není bezpečné nikdy; ale teď zrovna žádné problémy hlášeny nejsou. Vícekrát mi v regionu Omo vyprávěli, že tam zrovna někoho zabili (ale to asi byli všechno Etiopané) a zažil jsem taky, že jsem tam stopoval, předjelo nás auto, vylezli z něj samopalníci a naše auto zastavili. Ve skutečnosti o nic nešlo, ale to v tu chvíli člověk neví.

Taktéž jsem chtěl kamsi jet, domlouval jsem se s řidičem náklaďáku a on chtěl přemrštěnou cenu, ale pak snadno souhlasil s cenou výrazně nižší. A pak jsme jeli a sjeli do buše. A říkal jsem si, že kdyby mne tady zabili, tak mě nikdo nenajde. A říkal jsem si, proč vlastně tak snadno souhlasil s tou nižší cenou? A pak zastavili, seskákali z náklaďáku a vzali si lopaty.

Pak naložili nějaké kameny a odjeli tam, kam jsme se domluvili.

U řeky Omo nosí kdekdo kalašnikov, ale skutečné střílení jsem zde nezažil. Zažil jsem ho ovšem asi 300 km odtud, v Keni, v městě Kisumu u Viktoriina jezera. Tam na autobusovém nádraží zaplněném lidmi jacísi muži stříleli po policajtech. Lidé utíkali a já přímo viděl, jak z pušek šlehá oheň. Ale v Africe se mi nikdy nic nestalo. Zažil jsem ovšem skutečné přepadení v Jižní Americe.

Konkrétně v Quitu, hlavním městě Ekvádoru. To je nádherné město, plné krásných koloniálních i jiných domů a pod patronací UNESCO. Je to na rovníku, ale ve vysoké nadmořské výšce, takže příjemné teplo, večery a tma. Náhle za sebou slyším kroky, načež mne zezadu banditovy ruce chytly za krk a začaly mě škrtit. Další dva lidé se mi pověsili každý na jednu ruku a čtvrtý mě prošacoval. Ukradli mi foťák a peněženku.

Ale vážnější bylo, že jsem po pár hodinách zjistil, že nějak nemůže dýchat. Protože mi při škrcení příliš zmáčkli krk. Navíc je Quito ve vysoké nadmořské výšce a vzduch je tam opravdu řidší. Musel jsem do nemocnice. Přitom… Jezdit v Quitu taxíkem v noci bezpečné není, ale už nebyla jiná možnost. Přišel jsem na urgentní příjem a sípal jsem: "Kyslík, kyslík." Rychle mi nasadili kyslíkovou masku, následovaly kapačky, pak předoperační příprava, druhý den jsem šel na operaci… A vtip je v tom, že to bylo v neznámé zemi, kde jsem byl poprvé, a navíc neumím španělsky a oni neuměli anglicky. Ale jak vidíš, vše je řešitelné.

Ivo Fencl