Jižní Amerika je pro mě součást mnohem delší cesty, říká Honza, který ušel 10 000 km pěšky jihoamerickým kontinentem

Jan Rendl - mladík, který zdědil cestovatelskou vášeň a duši dobrodruha po svém otci, a jako první Čech prošel pěšky Jižní Ameriku. Teď chystá o své cestě knihu, na kterou se můžeme těšit už na podzim. Proč se na cestu vydal? Jaké byly nejsilnější zážitky a co považuje za svůj životní úspěch?

Jižní Amerika je pro mě spíše vrchol cesty než životní úspěch

"Samotnou cestu Jižní Amerikou považuju za vrchol nějaké vyšší cesty. Je to proces, který trvá strašně dlouho a možná není ještě úplně u konce", začíná Honza a dodává: "Za svůj největší úspěch spíš považuju to, že jsem se zvedl z ulice. Předtím jsem hodně pil, užíval si život, pak se v něm začal utápět a přišel o práci. Nedokázal jsem si přiznat svou chybu a to je problém, protože když si ji nepřiznáte, nemůžete na sobě začít pracovat."

Po neúspěšném pokusu o sebevraždu přišlo přesvědčení, že mým osudem není zmizet ze světa ani zůstat tam, kde jsem teď. Začal jsem čelit svým chybám a za pár let jsem se z toho dostal. Primárně jsem věděl, že si musím najít práci a splatit svoje dluhy. 

3 roky jsem pracoval 16 hodin denně a stejně mi zůstávalo jen minimum a naprostá většina šla na dluhy a exekuce. Věděl jsem, že to musím vydržet, jestli ještě jednou chci žít normálně. Zpátky na ulici už jsem znovu nechtěl.

"Všem lidem, kteří jsou v podobné situaci, v jaké jsem byl já, bych doporučil Armádu Spásy, kde pomohli mně. Přijali mě do azylového domu, pracovali se mnou a pomohli mi srovnat si věci v životě," říká Honza, kterého tato životní zkušenost nakopla ke splnění velkých snů.

Lidi mu nevěřili

"Když mě poprvé napadlo, že pojedu do Jižní Ameriky, říkal jsem si, jak je to bláznivý. Říkal jsem si, že když teď něco neudělám, tak si to rozmyslím. Tak jsem si sednul k počítači a napsal jsem to na Facebook, abych na sebe upletl bič a všichni to věděli," směje se Honza. Tak to tedy všechno začalo. "Některým lidem jsem ani neříkal o tom, na jakou cestu se chci vydat, protože jsem byl přesvědčený, že mi stejně neuvěří. Kolegům v práci jsem říkal, že se jedu válet do Brazílie na pláž. Prostě jsem se rozhodl a za 4 měsíce jsem stál na letišti."

Jižní Amerika ho lákala už odmala

"Lákala mě asi kvůli fotbalu, to každý malý kluk tehdy sledoval a taky jsme měli doma spoustu cestovatelských knížek od pána, co objel na kole celý svět a část, kde popisoval Jižní Ameriku se mi líbila nejvíc.", říká Honza. "Chuť cestovat mám po tátovi, kterého jsem vídal nejčastěji s batohem na zádech. Maminka zas měla moc ráda hory. Ta mě pro změnu v sedmém měsíci těhotenství tahala po Tatrách."

Cesta mu změnila život

"Tím, že o své cestě budu psát knihu a že se o ní lidi zajímají, mi změnila život." Podpora lidí přitom pro Honzu během cesty byla velmi důležitá. 

"Byla to droga, která mi dodávala energii. Ve špatných situacích se mi lidi ozývali a povzbuzovali mě. Z příspěvků dokázali vycítit, že je něco špatně a zajímali se o mě. To mi moc pomáhalo." 

Plnou podporu měl nejen od fanoušků a přátel, ale také od svých rodičů.

Když došel do cíle

V hlavě si představoval několikrát triumfální zakončení jeho velké cesty. Nahoře na konci byla ale jen úleva a zároveň strach z toho, co bude dál. Žádné emoce. 

"Několikrát jsem si v hlavě představoval, jaké to bude, až zvednu Českou vlajku a řeknu si: "Jsem tady, ušel jsem 10 000 km pěšky Jižní Amerikou." 

V cíli jsem už ale věděl, že budu mít velký problém s návratem domů, protože se kvůli koronaviru všechno uzavíralo. Taky jsem měl obrovskou spáleninu na noze, takže jsem do cíle doslova dokulhal v bolestech. Proto to v tu chvíli byla jen úleva a uvědomění přišlo až dlouho potom, co jsem cestu dokončil. Po návratu domů jsem si postupně začal uvědomovat, co všechno jsem vlastně dokázal. A teprve teď, když píšu knihu, mi vlastně dochází, co všechno se na cestě událo.

Nejsilnější zážitek z cesty se odehrál v Peru

"Je to zážitek, který nad jinými vyčnívá. Odehrál se v nejvýše položeném městě na světě a nejnebezpečnějším místě Peru. Panují tam příšerné podmínky. Nacházejí se tam nelegální zlaté doly, nefunguje svoz odpadu, není tam pitná voda, není tam elektřina. Když jsem se tam potkal s místními horníky, navzdory všem těm drsným podmínkám ke mně byli velmi milí, provedli mě tam, byli mnou nadšení a fotili se se mnou. Byl to krásný kousek dobra na hodně špatném místě." uvádí Honza a dodává, že právě toto je jeden ze zážitků, pro které stojí za to cestovat.

Jakými nejtěžšími momenty si prošel?

"Fyzicky nejtěžší pro mě byl konec. Bál jsem se, aby se noha nezanítila. Mimo to bylo nejtěžší, když mi v Kolumbii namířili brokovnici na hlavu. To bylo zase nejtěžší psychicky," promlouvá Honza o mimořádně negativním zážitku. "V tu chvíli jsem nemyslel vůbec na nic, strach ze mě vymýtil úplně všechno."

Nejkrásnější místo pro něj bylo Machu Picchu

"Machu Picchu je turisticky vyhledávaným místem, a tak jsem měl obavu, že to nebude ono, ale zpětně musím uznat, že je to opravdu jihoamerický top. Vybavuju si, jak jsem vylezl na horu nad městem a čekal, až se rozestoupí mlha. To město se objevilo a já věděl, že má nezaměnitelné kouzlo." dodává Honza a zmiňuje, že památky nebyly na cestě to nejdůležitější. Uvádí, že cíl je cesta a že si mnohem více váží zážitků s lidmi.

Na cestě utvrdil svou víru v lidstvo

"Lidi beru jako velký důvod, proč cestuju," říká Honza a přiznává, že kdyby měl poznávat jen nová místa, necestoval by tolik. Primárním cílem jeho cest je být místním lidem trošku blíž. "Rádi si se mnou povídali, nebyl jsem nad ně povýšený na rozdíl od typických turistů." Ti se podle jeho slov nechovají k místním často hezky. Nejsilnější vzpomínku má na děti z vysoko položených horských vesnic. " V jedné malé vesničce jsem potkal dva malé kluky a ti se mě snažili přesvědčit, abych u nich zůstal spát. Snažili se mi namluvit, že nemám chodit do další vesnice, že v té jejich je tepleji. Další vesnice byla přitom v horách o 500 metrů níž," vzpomíná Honza s úsměvem.

"Na cestu jsem se vydal s určitým přesvědčením a myslím, že jsem se v něm na cestě pouze utvrdil." začíná Honza. "Nejsem nadšený ze společnosti, ve které žijeme. Na předchozích cestách, kde jsem potkával obyčejné lidi, to ve mě posílilo nějakou víru v lidstvo a v Jižní Americe jsem si potvrdil, že to s lidmi ještě není tak špatné."

Překvapení ho čekalo ve velkých městech

"Překvapilo mě, jak tenká je hranice mezi bohatstvím a chudobou. Nečekal jsem takové rozdíly. Ve velkých městech jsou luxusní čtvrti a sotva člověk přejde ulici, tak se ocitne ve čtvrti plných špinavých dětí, prostitutek a kriminality."

Jeho návrat domů ovlivnil koronavirus

"Návrat domů byl zvláštní už jenom proto, že jsem se vrátil do karantény. Domů mě přivezli dva policajti v oblecích a já jsem na 16 dní nemohl nic. Bylo to komplikované. Někteří přátelé byli z mého návratu nadšení. V některých se vzbudila závist a rozkmotřili jsme se. 

Byl to filtr od lidí, kteří mě zklamali, ale myslím, že jsem se dostal tak daleko, že nemá smysl se tím trápit a házím to za hlavu. Karanténa byla fajn, protože opadlo určité nadšení kolem mě a pak jsem se se všemi scházel postupně už s klidnou hlavou. V tomto smyslu mi karanténa pomohla, aby se vše kolem mě uleželo a uklidnilo."

Honza prochodil 4 páry bot a v pátých přijel domů. Utratil za svou cestu 140 tisíc korun a za dva roky se plánuje vydat na další cestu. Rád by obešel celý svět. 

Na závěr říká: "Do všeho by měl jít člověk po hlavě a když něco chce, měl by si za tím jít. Pokud cítí, že ho to dělá šťastným, tak by to měl udělat. A nedržet se zbytečně stereotypu." A co podle Honzy znamená úspěch? Sám sobě se podívat do očí a říct si: "Je to dobrý, nemusíš se za sebe stydět."

Veronika Kaplanová

Foto: Jan Rendl