Lee: Fotografka v první linii

Držitelka Ceny Akademie Kate Winslet ztvárňuje v hlavní ukázce na film Lee: Fotografka v první linii legendární válečnou fotoreportérku Lee Miller. V této strhující biografii sledujeme její cestu z módních přehlídek až na frontové linie druhé světové války, kde odhaluje pravdu skrze svůj objektiv. Připravte se na nezapomenutelný příběh o odvaze, oběti a vnitřní síle ženy, která svým fotoaparátem změnila svět. 

Odkrývání osobnosti Lee Millerové

Elizabeth 'Lee' Millerová, narozená v roce 1907 v Poughkeepsie, New York, byla, jak vysvětluje Winsletová, "nezastavitelnou silou přírody s ohromnou vášní pro život." Objevena samotným Condem Nastem, měla krátkou kariéru jako modelka a pracovala pro mnoho časopisů, včetně Vogue, než ji unavilo, že byla vnímána skrze mužský pohled a zkoumána před objektivem. Změnila kariéru a přesunula se do Paříže, kde studovala surrealistickou fotografii pod vedením Mana Raye. Byla to Lee, kdo objevil techniku zvanou solarizace (něco, za co si Man Ray dlouho přisvojoval zásluhy). Brzy si otevřela vlastní studio a začala pracovat jako úspěšná fotografka.

Její život změnilo setkání s anglickým obchodníkem s uměním, Rolandem Penrosem. Roland a Lee se zamilovali a přestěhovali se do Londýna. To se stalo na začátku druhé světové války.

Lee Millerová odmítala sedět na místě a dělat, co se od žen během války očekávalo. Místo toho se rozhodla postavit patriarchátu a překonala obrovské překážky, než se nakonec vydala na frontu v Evropě, sama, aby začala fotografovat a reportovat o válce pro ženské čtenářky britského Vogue. Její hluboké porozumění ženám a strádajícím obětem války, v kombinaci s její schopností zachytit křehkost i zuřivost, jí pomohlo vytvořit mimořádné snímky z druhé světové války, které jí zajistily právoplatné místo v historii jako jedné z nejvýznamnějších fotografů 20. století.

Byla to náhoda, která Kate Winsletovou vedla k setkání s částí minulosti Lee Millerové, jež byla katalyzátorem, aby se pustila do svého filmového projektu. Jak vysvětluje: "Před devíti lety mi zavolal opravdu dobrý přítel, který žije v Cornwallu a pracuje pro aukční síň, a řekl: 'Kate, na nadcházející aukci je úžasný stůl a ty na něj prostě musíš přihodit, příběh za ním je neuvěřitelný!' Věděl, jak moc miluji vaření a pořádání velkých večeří, a také moji lásku ke starým stolům. Tak jsem si ho koupila. Je nádherný. Je starý a drsný s hrubým nerovným povrchem. Vejde se k němu asi osm lidí!"

Příběh stolu je takový, že patřil Anně Penroseové, švagrové Rolanda Penrose, který se později stal manželem Lee Millerové. Stůl byl středobodem kuchyně v domě, kde Lee Millerová prožila mnoho radostných letních prázdnin v Cornwallu s takovými osobnostmi jako Roland, Max Ernst, Noel Coward a Paul Éluard, abychom jmenovali alespoň některé. Během letních dnů tito umělci připravovali jídla, jedli, diskutovali o nápadech, a jeho získání nasměrovalo Winsletovou na její vlastní následnou tvůrčí cestu.

Čím víc se Winsletová o Lee Millerové dozvídala, tím víc ji pronásledovala neodbytná otázka: "Proč ještě o Lee nikdo nenatočil film?" Winsletová byla rozhodnuta zjistit víc. Kontaktovala Antonyho Penrose, syna Lee Millerové a Rolanda Penrose, a ten jí řekl: "Mnoho mužů se pokusilo natočit o Lee film, máme na půdě celou krabici scénářů, které nikdy nebyly realizovány." Když se Winsletová zeptala Antonyho, proč tomu tak je, odpověděl: "Jednoduše ji nedokázali pochopit."

Winsletová si brzy uvědomila, že možná skutečnou Lee nelze nalézt v žádné z historických knih, které o ní byly napsány. Ukázalo se, že měla pravdu. Během následujících let Winsletová velmi úzce spolupracovala s Antonym Penrosem, aby našla cestu do neobyčejného života Lee Millerové. Po obdržení plného a úplného přístupu k archivu Lee, Winsletová objevila složitost této brilantní, vřelé, charismatické, odvážné ženy. Lee je často vnímaná jako model a múza, ale Winsletová si uvědomila, že veřejná osobnost Lee byla v obrovském kontrastu s realitou této odhodlané, silné ženy, která měla odvahu riskovat a vydat se na frontu úplně sama.

Struktura scénáře byla největší výzvou. "Lee prožila mnoho životů a rozhodnutí, které období jejího života je to nejvýznamnější, bylo největší výzvou, které jsme čelili," říká Winsletová. "Stále jsme si opakovali, že nesmíme spadnout do pasti biografie. O tohle vyprávění jsme prostě neměli zájem. Navíc by bylo nemožné vyprávět příběh Lee Millerové od narození do smrti jako celovečerní film." Jak říká producentka Kate Solomonová: "Nejde o drama Leeina života, ale spíše o její vnitřní život, jak se cítila a co ji pohánělo vpřed. Je to příběh o ženě, o lidské bytosti se srdcem a duší, a o tom, jak ji hrůzy války ovlivnily."

Pro Winsletovou bylo zaměřit scénář na určité desetiletí života Millerové způsobem, jak "se zbavit všech předpojatých představ o Lee jako o modelu a objektu pohledu mnoha mužských umělců." Chtěli jsme vyprávět absolutní pravdu o tom, kým Lee byla a kým se stala prostřednictvím své zkušenosti fotografování války. "Zaměřili jsme se na její střední léta, kdy působila jako fotografka, která pracovala pro britský Vogue a byla na frontě jako válečná zpravodajka během druhé světové války – to byl ten konkrétní desetiletý úsek jejího života, na který jsme se chtěli soustředit," říká Winsletová. 

Solomonová vysvětluje: "Šlo o nalezení období v jejím životě, které vystihuje podstatu toho, co představuje, a pro Lee je tímto obdobím deset let, které ji vedou od předválečných slunečných dnů na jihu Francie, kde trávila čas se svými uměleckými přáteli, až do samotného srdce temnoty Dachau."

Výzvou bylo zjistit, jak ve scénáři přejít mezi různými momenty jejího života a jak mezi nimi přecházet, tak aby diváci zůstali spojeni s Leeinou vnitřní emocionální cestou ženy v mužském světě, když před jejíma očima probíhají hrůzy války. Využití formy rozhovoru, kdy mladý muž, kterého hraje Josh O'Connor, zpovídá mnohem starší Millerovou (také hranou Winsletovou), umožnilo týmu utvářet narativ scénáře a ukotvit ho v prostoru reflexe a emocionální rezonance. Jak vysvětluje Penrose: "Pozorování Lee v pozdějších fázích jejího života, kdy je dotazována na fotografie z její minulosti, nám otevírá její vnitřní emocionální svět a umožňuje nám se s ní pohybovat, zatímco mladý novinář objevuje její minulost. To nám skvěle umožnilo přejít z jedné události v jejím životě na další."

Objevování toho, co Lee Millerovou pohánělo, odhalilo Winsletové, jak nesmírně neodolatelná žena to byla a jak relevantní je její příběh dnes. "Byla to životní síla, s níž bylo třeba počítat, mnohem víc než jen objekt pozornosti slavných mužů, s nimiž je spojována. Tato žena byla fotografkou, spisovatelkou a reportérkou. Vše dělala s láskou, vášní a odvahou. Je inspirací pro to, co můžete dosáhnout, co můžete snést a co můžete udělat, pokud se odvážíte vzít život pevně do rukou a žít ho naplno."

S tím, jak se rozbíhalo předprodukční období, začala Winsletová hlouběji pronikat do samotného ztvárnění role. Jak říká: "Lee Millerová byla hledačkou i vypravěčkou pravdy. To bylo to, co ji pohánělo, a důvod, proč chtěla odhalit pravdu o zločinech nacistického režimu. Byla to žena, která byla věrná tomu, kým byla. Nastavovala zrcadlo mnoha příšerným tvářím zla, sama však byla nesobeckým, odvážným pozorovatelem. Tyto vlastnosti přitahovaly Winsletovou k tomu hrát Millerovou a poháněly ji k vyprávění jejího příběhu: "Jsem jí naprosto fascinována, jak žila, jak jí bylo jedno, co si o ní lidé myslí, nebo jaké má volby a názory, jak byla svobodná ve svých emocích, jakou měla schopnost navazovat spojení s jinými ženami a jak odhalovala pravdu, mluvila pravdu a povzbuzovala ostatní, aby přesně to dělali! To je vše, pro co žiji, a Lee Millerová to už dělala léta předtím, než jsem začala já, a mnohem lépe než kdokoli, a určitě lépe než já. Hraní někoho, koho opravdu obdivuji, zbožňuji, vzhlížím k němu a usiluji být alespoň trošku jako ona, je největší privilegium."

Během předprodukčního období, kdy Penrose strávil hodně času s Winsletovou, zjistil, že mezi Kate a jeho zesnulou matkou Lee existuje mnoho podobností: "Když jsem mluvil s Kate, občas se do našeho hovoru dostávaly drobnosti, které byly děsivě podobné tomu, co by řekla Lee. Kate kladla stejné otázky, jaké by kladla Lee, vždy se snažila proniknout pod povrch a chtěla vědět proč a jak. V Kate je něco pohlcujícího, co bylo také velmi přítomné u Lee. Pokud by Lee chtěla zjistit, jak uvařit nové jídlo, šla by do neuvěřitelných detailů, aby se to naučila, a na konci by věděla téměř tolik, co jakýkoli šéfkuchař. To je přesně ten druh přístupu, který má Kate k Lee a k tomuto filmu. Žádný kámen nebyl ponechán neobrácený. A když je všechny otočila, šla hledat další!"

Lee Millerová žila mnoho životů, neustále se měnila z touhy osvobodit se od stereotypů, poznat více a učit se více. Chtěla být vůdčí postavou mezi ženami a jak slavně řekla: "Raději udělám fotografii, než abych na nějaké byla." Byla to úžasná žena, a proto není překvapující, že Winsletová chtěla vyprávět její příběh a být tím, kdo osvětluje její mimořádné úspěchy a její ohromující emocionální cestu.

Natáčení

Vzhledem k obrovskému počtu lokalit ve třech zemích, které se produkce chystala navštívit během devíti týdnů natáčení, bylo měřítko toho, co se snažili dosáhnout, velmi zastrašující. Winsletová vzpomíná: "Den předtím, než jsme začali natáčet, jsem uklouzla a zranila si záda, sotva jsem mohla chodit. Nemohla jsem tomu uvěřit a myslela si, proč se to stalo? Pak jsem si pomyslela, že to je včasná připomínka toho, že Millerová během války většinu času trpěla chronickou bolestí zad. Rozesmálo mě to, ta ironie! Zranila jsem se a bylo pro mě opravdu těžké i jen dlouho stát, natož běžet ulicemi Saint-Malo, když po mně stříleli, nebo být schopná dobře fotit." V pravém stylu Millerové se Winsletová nevzdala a natáčení začalo v Dubrovniku v Chorvatsku v září 2022.

Když herci a štáb poprvé vstoupili na plac, byli ohromeni tím, jak reálně to vypadalo. Pro Nicka Palacea, uměleckého ředitele filmu, bylo zásadní, aby herci mohli vstoupit na plac a cítit, že je to naprosto reálné. Jak říká producentka Kate Solomonová, "chtěli jsme realismus, nechtěli jsme nic hezkého nebo nic, co by působilo příliš upraveně." S tímto na paměti používal Edelman nejčastěji ruční kamery, aby zachytil akci co nejpřirozenějším a nejdynamičtějším způsobem.

Návrhář kostýmů Michael O'Connor musel při návrhu kostýmů pro Kate zohlednit fyzickou náročnost její role. "Kate má v tomto filmu hodně akčních scén, takže jsme uniformy vyrobili z lehčího materiálu, než byly skutečné, aby se v nich mohla pohybovat. Ale dodrželi jsme tehdejší způsob tkaní, pouze jsme použili lehčí materiál, který byl obarven na správnou barvu."

V úvodní scéně je publikum poprvé seznámeno s Millerovou a jedná se o první okamžik, kdy tým viděl Winsletovou v roli. Bylo ohromující sledovat ji v armádní uniformě, pokrytou prachem, jak fotografuje, zatímco kolem ní lítají kulky. Kurasová vysvětluje: "S prachem pod nehty, ve vlasech, na botách, zatímco běhala mezi troskami a fotila snímky, kdy se kolem ní střílí…, bylo okamžitě jasné, jaký realismus a oddanost Kate do této role vkládá."

Po opuštění prachu a špíny válkou zasaženého St. Mala se štáb přesunul do krásné malé přímořské osady, která leží 20 km severně od Dubrovníku. Právě zde natáčeli rybářskou vesnici, která se objevuje v úvodní sekvenci filmu, a vilu v Mougins na jihu Francie, kde Millerová a její přátelé trávili dovolenou na jihu Francie. Přechod od válečných scén St. Mala k scénám pikniku ve vile byl hodně surrealistický.

Pro některé herce to bylo poprvé, co natáčeli v Chorvatsku, jak říká herečka Marion Cotillardová: "Bylo to ohromující a připadala jsem si jak ve Fracii."Stejně jako u mnoha členů týmu, Cotillardová byla nadšena nejen samotnou lokalitou, ale i světlem, které, jak říká, "je nesmírně důležitou součástí tohoto filmu, protože Lee Millerová byla fotografka a světlo je jednou z hlavních postav v tomto projektu."

V ostrém kontrastu s romantickými předválečnými dny v Mougins přichází jedna z nejpůsobivějších scén filmu, ve které Lee po několika letech objevuje svou přítelkyni Solange (v podání Cotillardové) v bývalé nádheře sídla Ayen, jejím rodinném domově, které bylo zdevastováno válkou. Jak Solomonová vysvětluje: "Je to scéna, kdy se Lee snaží během války vrátit do Paříže a najít své přátele. Samozřejmě, že se ihned vydává na místo, kde Solange a Jean žili ve velmi opulentním pařížském sídle. Jakmile projde dveřmi, uvidí nacistickou vlajku a také zkázu, kterou nacisté za sebou zanechali. V této místnosti narazí na ženu, která zametá podlahu. Vypadá utrápeně, vychrtle, zlomeně. Lee si uvědomí, že je to Solange. Je to srdcervoucí scéna, naprosto srdcervoucí, a skutečně pocítíte, že je to začátek konce toho, co kdysi bylo krásná přátelství."

Sledovat scénu mezi Marion jako Solange a Kate jako Lee, bylo jako být svědkem mistrovské hodiny herectví. Bylo to skutečné privilegium sledovat tyto dvě neuvěřitelné herečky, jak spolu pracují na vytvoření jedné z nejdojemnějších a nejpůsobivějších scén filmu.

Cotillardová dodává: "Tahle scéna mi prostě trhala srdce. Je to zvlášť dojímavé, protože zde dochází ke křížení realismu ve filmu, protože Solange a Jean existovali ve skutečnosti. V té scéně vidíme, jak jejich životy, stejně jako životy mnoha dalších, byly roztrhány zvěrstvy této války. Bylo to skutečné, a i ve filmu to působí velmi reálně."

Přesun do Budapešti umožnil produkci využít krásnou architekturu z období rakousko-uherské říše, dekadentní byty a obrovské bulváry, které se hodily pro Paříž. Tato místa poskytla různorodé kulisy pro natáčení kanceláří Vogue, Hitlerova bytu, Dachau a také k výstavbě několika scén v ateliéru.

Jednou z dalších velkých scén filmu, a samozřejmě jednou z nejemotivnějších na natáčení v Budapešti, byla scéna, kdy Millerová a Scherman vchází do Dachau, aby byli svědky a fotografovali osvobození tábora. Vědomi si toho, že to byl nejtemnější okamžik v Leeině příběhu, byla produkce připravena na to, že to bude emocionálně jedno z nejtěžších míst natáčení.

Režisérka Kurasová nechtěla nic replikovat, ale udělat to napoprvé tak, abychom mohli prostřednictvím Lee a Davida prožít to, jak vejdou do tábora poprvé. Pro Millerovou a Schermana nebylo možné se jakkoli připravit na to, co spatřili, když prošli branami, a sledovat Winsletovou a Samberga při tom okamžiku bylo hluboce dojemné. Edelman použil steadicam, aby sledoval herce během této hrůzostrašné sekvence, což umožnilo publiku jít s nimi a vidět, co vidí oni už při pohledu na jejich obličeje.

Kameraman Edelman vzpomíná: "Od okamžiku, kdy jsem si tuto scénu přečetl ve scénáři, jsem cítil, že by měla být téměř černobílá, jako Leeiny fotografie." Z toho důvodu jsem se rozhodl desaturovat barvy v této sekvenci, aby byly co nejostřejší, temné a monochromatické".

Odtud produkce zamířila do Hitlerova bytu, aby zrekonstruovali jeden z nejslavnějších snímků 20. století, a to snímek Millerové v Hitlerově vaně.

"Vždy jsme věděli, že v našem filmu musíme mít obraz Lee v Hitlerově koupelně. Je to ikonické. Historici o tom teoretizovali a zkoumali to stejně jako my všichni v průběhu let, ale nikdo vlastně neví, co se v té místnosti stalo, nebo jak ta fotka vznikla," říká Winsletová. "S fotkou jako je tato, není třeba odchýlit se od faktů nebo pravdy, je to, co to je. Je to ikonický obraz," vysvětluje Winsletová, "ale trvalo nám dlouho, než jsme se dohodli na tom, jak by ten moment mohl vypadat, co bylo řečeno, jaká byla mezi ní a fotografem energie a jak byl ten snímek pořízen."

Ve skutečnosti se Hitlerův byt točil v opuštěném bytě v Budapešti, který neměl ani koupelnu, jak vzpomíná Jacksonová: "Hodně jsme hovořili o tom, jak potřebujeme, aby lokalita poskytovala jakousi trajektorii, která nám umožní vidět Lee a Davida, jak procházejí bytem. Poté jsme je sledovali až do poslední části bytu, kde má být koupelna. Ale na našem místě žádná koupelna nebyla, takže jsme jednu postavili!" Výsledkem byla úžasná replika originálu, zahrnující každý detail.

Winsletová ke scéně dodává: "Toho rána byli Lee a David v Dachau, kde fotografovali osvobození tábora a pak si umyli prašnost z Dachau v Hitlerově vaně, zatímco se Hitler a Eva Braunová v jeho berlínském bunkru zabili. Je neuvěřitelné o tom přemýšlet."

Produkce dokončila natáčení v listopadu 2022, kdy se natáčelo dva dny v Londýně. Stejně jako v Leeině příběhu se produkce konečně vrátila domů a přinesla si s sebou vzpomínky na natáčení. Pro Winsletovou to byl konec osmi let trvající cesty za objevováním Lee Millerové. "Když jsem do toho vstupovala, pomyslela jsem si: Musím být co nejvíce svá, protože taková byla Lee. Lidé Lee milovali, byla neodolatelně pravdivá, dokonce i bez make-upu, vypadala jako neuklizená postel. Chtěla jsem zachytit to, jaká byla, chaotická, neupravená žena středního věku, která věděla, jak se postavit na vlastní nohy a říct: 'To jsem já, ano.' Je na tom něco neuvěřitelně silného a je v tom skutečná lekce. Milovala jsem objevování Lee, všech jejích stránek. Hraní jí mi také ukázalo něco o mně samé. Vždy jsem se snažila využívat svůj hlas k podpoře ostatních žen, ale Lee mě inspirovala, abych to dělala ještě více."

Poselství filmu je poselstvím Lee Millerové samotné, jak říká Winsletová: "Vyprávět příběh o ženě, která viděla svět svým jedinečným způsobem a která dala hlas těm, kdo neměli sílu se vyjádřit. Žena, která věděla, jak být ženou tím, že ztělesňovala svou ženskost a sílu… To je zpráva od Lee a s ní stále ukazuje cestu nám všem."

Lee Millerová - Kate Winsletová

Lee Millerová byla průkopnická americká válečná novinářka a fotografka, která dokumentovala druhou světovou válku v Evropě pro britský Vogue. Jako žena středního věku odmítala být pouze modelem a múzou mužských umělců. Lee Millerová se vzepřela očekáváním a pravidlům své doby a cestovala do Evropy, aby reportovala z první linie. Tam, částečně jako reakci na vlastní dobře skrývané trauma, použila svůj fotoaparát Rolleiflex k odhalení nenávistných a ohavných pravd nacistického režimu. To, co Lee zachytila na film v Dachau a po celé Evropě, bylo šokující a hrůzostrašné. Její fotografie války, jejích obětí a jejích následků patří mezi nejvýznamnější a historicky důležité připomínky druhé světové války. Navždy změnila válečnou fotografii, ale zaplatila obrovskou osobní cenu za to, čeho byla svědkem, a za příběhy, které se snažila vyprávět.

David E. Scherman - Andy Samberg

David E. Scherman byl americký fotožurnalista a redaktor. Narodil se na Manhattanu do židovské rodiny a vyrostl v New Yorku. V roce 1936 absolvoval Dartmouth College a stal se fotografem pro časopis LIFE. Během druhé světové války se setkal s Lee Millerovou a spolupracoval s ní. Stali se celoživotními přáteli. Nejikoničtějšími snímky z partnerství Millerová-Scherman jsou autoportréty, které pořídili v Hitlerově vaně v jeho bytě, v noci, kdy se Hitler a Eva Braunová zabili v bunkru v Berlíně; toto je dodnes jeden z nejikoničtějších snímků 20. století. Po válce se Scherman stal redaktorem časopisu LIFE a byl jeho nejdéle sloužícím členem.

Roland Penrose - Alexander Skarsgård

Sir Roland Penrose byl anglický umělec, historik, básník. Byl významným propagátorem a sběratelem moderního umění a spolupracovníkem surrealistů, stejně jako velmi zručným umělcem. Dva roky před vypuknutím druhé světové války se setkal a zamiloval se do Lee Millerové. Pár se později oženil. Zatímco podporoval Lee, aby se stala válečnou korespondentkou, byl přítomen v každém významném zvratu jejího života. Během války využil své umělecké dovednosti prakticky jako učitel maskování.

Solange D'Ayen - Marion Cotillardová

Vévodkyně Solange D'Ayen byla editorkou pařížských vydání časopisů Vogue a House & Garden, spolupracovnicí a podporovatelkou surrealistů a velmi blízkou přítelkyní Lee Millerové. Solange byla vdaná za Jeana, 6. vévodu z Ayen a člena francouzského odboje. Dne 22. ledna 1942 byl zatčen gestapem, mučen a internován v pařížské centrále gestapa. Poté byl deportován do několika vyhlazovacích táborů a nakonec do Bergen-Belsenu, kde zemřel den před osvobozením tábora.

Audrey Withersová - Andrea Riseboroughová

Elizabeth Audrey Withersová, známá jako Audrey Withersová, byla anglická novinářka a aktivní členka Rady pro průmyslový design. Mezi lety 1940 a 1960 redigovala britský časopis Vogue. Audrey se stala editorkou v září 1940, v témže měsíci, kdy začalo bombardování Londýna. Jak nacistické síly procházely Evropou, Withersová se pustila do transformace Vogue na průvodce pro ženské čtenářky, jak se zapojit do válečné snahy. S povzbuzením z Vogue pracovaly ženy v muničních továrnách; obsluhovaly rádio a telefonní ústředny; dobrovolničily jako sestry s Červeným křížem; řídily sanitky v Londýně; a organizovaly nouzové polní kuchyně. Withersová ve svých pamětech napsala: "V době války jsme potřebovali referovat o válce a Lee Millerová mohla být stvořena právě pro to, aby to pro nás dělala."

Nusch Éluardová - Noemie Merlantová

Nusch Éluardová byla francouzská performerka, modelka a surrealistická umělkyně. Byla vdaná za Paula Éluarda a byla přítelkyní Lee Millerové. Nusch pracovala pro francouzský odboj během nacistické okupace Francie během druhé světové války. Zemřela na mrtvici v roce 1946 v Paříži.

TZ