Martin Vopěnka: Poslední stanice Hamburk

Život Marka Stejskala je poznamenaný jakýmsi vrozeným pocitem viny. Jeho máma trpěla těžkou duševní nemocí, a když byl na druhém stupni, spáchala sebevraždu.

On sám dostal z nepochopitelných důvodů v dvaceti devíti letech rakovinu kůže, ze které se uzdravil za cenu operace a silné chemoterapie. Celkem oprávněně má pocit, že mu život něco dluží.

A tím něčím je štěstí. Jeho vztah s manželkou Romanou je vyhořelý, studující dospělá dcera se od nich odstěhovala a žije vlastní život. Přestože je Marek úspěšným spekulantem na burze a investorem, tento druh obživy ho duševně nijak zvlášť neuspokojuje. Cítí, že spekulacemi nic nevytváří, jen těží ze systému.

Jednoho dne Marek potkává bývalého spolužáka Jirku Černáka, někdejšího třídního grázla a nynějšího mocného bosse a pornomagnáta, a vydává se s ním do Hamburku, kde objevuje jiný svět a potkává vnadnou, ale zároveň nečekaně empatickou pornoherečku Veroniku, která však žije s Jirkou. Markův život se začne ubírat zcela novým směrem, ale dojde konečně kýženého pocitu štěstí? Jakou útěchu, vizi anebo smysluplnou cestu nabízí vlastně současný svět ztraceným, nešťastným a hledajícím? A nabízí vůbec nějakou...?

Román Poslední stanice Hamburk je na české poměry nezvykle drsnou a sžíravě upřímnou výpovědí muže středního věku. Oproti nihilistickým románům Michaela Houellebecqa, ke kterým může být přirovnáván, je v něm ale přece jen více záblesků naděje.

Křest knihy se konal 23. listopadu v knihkupectví Luxor.

Ukázky z knihy:

Když jsem přišel dolů, Romana chystala snídani. Skoro jsem ji nevnímal; tím pádem jsem v sobě ani nemusel dusit hořká slova kvůli další noci, kdy za mnou nepřišla. Zřejmě ji to vůbec nenapadlo, a na tom, že spolu trávíme ráno v netečnosti, ač jsme sami v našem domě, který skýtá tolik míst k vášnivému milování, neshledávala nic nepatřičného.

Včerejší nátlak mi zřejmě odpustila, nebo na něj dokonce zapomněla. Anebo, ještě hůř, mu nepřikládala žádný význam.

"Ano, dám si čaj, děkuji," kývl jsem a vrátil se k přemýšlení o důležitějších věcech. Dokázal bych naplánovat dokonalý zločin? Obvyklými vrahy byli psychopati, žárlivci, primitivové, lupiči... lidé jednající bez rozmyslu. Ale pokusil se někdy někdo jako já spáchat zločin, který by neměl důvod? Zločin bez motivu? Protože jediným mým motivem by bylo spáchat vraždu a nebýt nikdy dopaden. Jak by se mi asi umíralo? Jak by mi bylo v úplně posledních chvílích, kdy už by bylo jasné, že mne nedostihnou? Odnesl bych si své tajemství do hrobu? Nestalo by se pro mne neúnosným? Co když druhou stranou onoho nutkání je nepřiznaná touha být dopaden? Touha být potrestán za všechno špatné; za jakousi vrozenou vinu; v Bibli se tomu říká prvotní hřích a neseme si ho od narození. Možná bych to na sebe před smrtí řekl. Avšak uvědomil jsem si, že všichni ti nacističtí zločinci, kteří se dostávají k soudům až teď, do poslední chvíle zarputile zapírají. Nic jako svědomí neexistuje, když je člověk dostatečně špatný. Svědomí je výsadou dobrých a vlastně je v něm už obsaženo odpuštění.

Pot na nás rychle vychládal a museli jsme se přikrýt peřinou. Později se přihlásil hlad. Byl čas vyrazit. Šel jsem do sprchy a zaslechl odtamtud, že s někým telefonuje. Podle tónu jsem poznal, že s Černákem.

Oblečené jí to slušelo ještě víc. Měla schopnost zvolit ke své postavě ideální kombinaci. U dveří mne chytla za ramena: "Počkej! Jirka má všude lidi. Venku už to nepůjde." A vpila rty do mých úst.

Vyběhli jsme do ulic - alespoň mně to tak připadalo. Vznášel jsem se chladným Hamburkem. Budova s koncertní síní na břehu Labe mi připadala jako architektonický div světa a kalné městské kanály jako laguny v Benátkách. V kavárně nedaleko jsme si sedli na oběd.

"A on tě nutí, abys točila?" nedalo mi to.

"To já. Chci být něco platná, ne se jenom nechat živit."

Chvíli bylo ticho. Pak pokračovala: "Ještě jsi mi neřekl, proč se tvoje máma zabila."

MARTIN VOPĚNKA (*1963) je spisovatelem širokého záběru. Píše pro děti, mládež i dospělé. Jeho tvorba pro dospělé se dá rozdělit na tři proudy: Filozofické cestopisy a vzpomínky, románové vize budoucnosti a psychologické prózy ze současnosti.

Poslední staniceHamburk patří k posledně jmenovaným a její předchůdce tak lze vidět v románech Hotel uprostřed života (NLN, 1999), Konec zákona (Práh, 2003), Moje cesta do ztracena (Mladá fronta, 2005) a Pátý rozměr (Kniha Zlín, 2009). Žádný z předchozích Vopěnkových románů však není tak svrchovaně současný - v zobrazení až sžíravé touhy jedince najít uprostřed globálního mraveniště svůj díl štěstí.

Za svou tvorbu získal Vopěnka několik literárních ocenění doma i v zahraničí a jeho prózy byly přeloženy do devíti jazyků. Naposledy román Můj bratr mesiáš vyšel v Británii a byl recenzován jako sci-fi měsíce v britských The Times. Nyní vychází Moje cesta do ztracena v USA. Podle Vopěnkovy knihy pro mládež Spící město byl natočen celovečerní film.

V osobním životě se věnuje celospolečenským tématům, sportu a cestování do hor. Vychoval čtyři děti - dvě vlastní a dvě nevlastní - a v současnosti žije v Praze s přítelkyní Juliet.

Autor i text: Petr Mráček