O zodpovědnosti při péči o svěřené hodnoty jsme hovořili s Františkem Kinským

Noblesse oblige platí i dnes. O zodpovědnosti při péči o svěřené hodnoty jsme hovořili s Františkem Kinským, zastupitelem, starostou a správcem rodového majetku

Co v dnešní době obnáší být šlechticem? Jak lidé kolem vás vnímali a vnímají toto postavení?

Šlechtické tituly a řády jako takové byly zrušeny zákonem číslo 61 již v roce 1918. Od toho roku naše země prošla mnoha politickými změnami a právě ty ve většině udávaly směr pohledu na aristokracii. Přesto se i dnes setkávám s oslovením: pane hrabě. Troufám si říct, že aristokratický původ vyvolává určitý respekt, otvírá nám dveře. Na druhé straně je člověk přirozeně vystaven větší sledovanosti. A právě proto musíte mít šlechetnost zakořeněnou. Navíc cítíte silnou míru odpovědnosti za dobré jméno rodiny.

Co bylo potřeba překonat po sametové revoluci, když jste získali v restituci majetky, ale ve stavu, který rozhodně neodpovídal tomu, v němž vám byl ukraden?

Proces to byl poměrně složitý a dlouhý. Se sídlem kostelecké větvě Kinských, dnešním Novým zámkem v Kostelci nad Orlicí, který byl našim domovem až do roku 1948, to bylo tak: V roce 1992 otec v restituci převzal zámek ve zcela zdevastovaném stavu. Za minulé éry tu byl totiž výzkumný ústav pro chov prasat. Zcela pochopitelný otcův postoj byl: "Ať ten dům spadne." V té době byl již starobním důchodcem a potřebné prostředky na tak rozsáhlé a náročné rekonstrukce samozřejmě zdaleka neměl. Ale přece by nenechal spadnout svůj rodný dům. Díky silnému poutu k domovu se tedy nakonec rozhodl, že se o záchranu kosteleckého sídla alespoň pokusí. Dobře věděl, že nejprve musí vybudovat ekonomickou bázi. A tak šel do velkého rizika, půjčil si nemalé prostředky pro zakoupení cihelny a začal s výrobou. Všechny vydělané a uspořené prostředky do poslední koruny následně investoval do nekonečných oprav zámku. Ty trvaly celých dvanáct let až do roku 2008. V první etapě bylo třeba kulturní památku po původních neodborných snahách o opravu skutečně zachránit. Což znamenalo opravit narušenou statiku, celý objekt zbavit devastující vlhkosti a připravit jej na následnou kompletní stavební rekonstrukci. V této fázi jsme získali padesátiprocentní podporu ze státního fondu Záchrana kulturního dědictví, takže na krátkou dobu se na opravě zámku spolupodílel stát. Jak sám název napovídá, podpora se týkala pouze záchrany, nikoli však opravy. Tudíž od okamžiku, kdy byl zámek staticky zajištěn a zbaven vlhkosti, byla státní padesátiprocentní podpora vyčerpána. Veškeré další náklady spojené s opravou domu a okolí byly dále financovány z vlastních prostředků. Nejednalo se pouze o práce stavebního charakteru, ale rekonstrukce probíhala i v nejmenších detailech, neboť například chyběly i tak drobné věci, jako jsou kliky u dveří. Stejně tak se řešily veškeré práce truhlářské, natěračské, v zámku se nedochoval jediný kus podlahy atd. Mnohé z úprav bylo třeba konzultovat s Národním památkovým ústavem a i tato jednání se mnohdy vlekla a velmi těžce se nacházela řešení vyhovující všem předpisům, představám a požadavkům.

Myslím, že u většiny z nás, kterým byl rodový majetek navrácen, byl průběh velice podobný. Ať jsme žili celé roky tady, nebo v zahraničí, vraceli jsme se do smutně vyhlížejících zpustošených ruin. Všichni jsme šli do velkého rizika, investovali jsme vše, co jsme měli, abychom zachránili místa, která byla mnohdy po staletí domovem našich rodin.

Vaše majetky samozřejmě leží na území obcí či měst, které k nim během 40 let získaly nějaký vztah, ať už pozitivní, nebo negativní. Jak se obce chovaly k staronovým majitelům poté, co proběhly restituce, a jak se chovali občané?

Já sám nemám nikterak špatné zkušenosti. Lidé byli vstřícní. Jednání s místními úřady probíhala a probíhají ve většině případů bez problémů. My jsme občanům otevřeli upravený anglický park, otevřeli jsme zámeckou expozici Život v biedermeieru, v horním patře Galerii Kinský, kde organizujeme výstavy, v zámeckém suterénu je stálá muzejní expozice města Kostelec nad Orlicí. Pořádáme mnoho kulturních akcí, lidé si oblíbili naši Toniovu zámeckou kavárnu a restauraci. Zámek ožil lidmi, kteří sem chodí rádi a mnohdy cestují z různých koutů republiky. Co víc si mohu přát...

Jak dnes probíhá soužití šlechty a jejich sousedů?

Tím, že je Nový zámek uprostřed parku, přímé sousedy nemáme. Dům z cesty vlastně není vidět, je pod ochranou mohutných starých stromů. Naše rodina žije v původní hospodářské budově a s námi jsou zde i zaměstnanci správy zámku, kavárny či zahradníci. Mnozí již od dob, kdy ještě žili moji rodiče, a tak jsou vlastně jakousi součástí našich životů, velmi blízkými lidmi rodiny.

Jste průvodcem pořadu Modrá krev, jehož druhá série právě běží. Předpokládám, že jste se do velké míry podílel i na obsahu a organizaci seriálu. Co to obnášelo?

Při přípravách první i druhé série dokumentu jsem byl jakýmsi odborným poradcem. A to proto, že se poměrně orientuji v příbuzenské genealogii, hodně si pamatuji z vyprávění svých rodičů, kteří žili velmi společenský život a s většinou z rodin, které v jednotlivých dílech představujeme, udržovali styky. S mnohými ze zástupců, s nimiž jsme natáčeli, se znám osobně, jsou mými příbuznými a přáteli, a tak jsem je pro natáčení sám oslovoval. Vše ostatní bylo však na paní režisérce Aleně Činčerové, dva díly nové série režírovala také její dcera Adéla Sirotková. Za výsledkem, který vidíme na obrazovkách, je samozřejmě spousta práce kameramanů, zvukařů, producentů a jejich týmu.

Jaký byl hlavní důvod, proč tento projekt vznikl?

Impuls mu jistě dalo naše letité přátelství s režisérkou Činčerovou. Velmi často jsme si o podobných tématech vyprávěli. A protože je Alena velmi renomovaná dokumentaristka, rozhodla se, že si příběhy rodin nechce nechat pro sebe. Tak přišla s myšlenkou natočit dokument s tím, že bych jím - jako jeden z potomků starého českého aristokratického rodu - provázel.

Přispělo vysílání seriálu k pochopení významu slova šlechtic mezi českou veřejností?

Všechny dosud odvysílané díly se těší velké sledovanosti. První sérii zhlédlo na sedm milionů diváků. Myslím, že k jistému povědomí dokument nepochybně přispěl. Ukázal, co správa takového majetku představuje. Že nejsme bohatí, ale že jsme správci rodových majetků, staráme se a neustále investujeme do svěřených klenotů této země. A že je tento proces nekonečný, máme-li je zachovat i pro další generace. Seriál ukazuje životy a příběhy lidí, kteří prošli nelehkými časy, mnozí byli nuceni opustit své domovy i svoji vlast. Přitom jsou to velcí Češi, na svůj český původ jsou velmi hrdí. Ale na minulost nikdo z nich nežehrá. To jsem nakonec zažil i u svých rodičů. V dokumentu si spolu povídáme, procházíme současná panství. Za všemi je vidět hodně práce, skutečné dřiny. Hospodářství, která k panstvím patří, tvoří ekonomickou bázi, z níž většina prostředků putuje na obnovu, rozšiřování a udržení restituovaných budov.

Jak vnímají svůj šlechtický původ vaše děti či vnoučata z pohledu dnešní mladé generace? Budou rozvíjet rodinné odkazy?

Pevně věřím, že rodinné odkazy rozvíjet budou. To přirozeně přijde ve správný čas, s věkem. Mají své životy, i já měl, až mě pak jednou otec povolal z Prahy, abych v Kostelci pokračoval. Dcera Barbora žije se svým mužem a syny v Praze, kde mají práci, školy, přátele. Za námi do Kostelce často jezdí. Mnohých společenských událostí se se mnou účastní. A to je jedna z tradic: stýkat se, navštěvovat se, být v kontaktu a pomáhat si. Syn Kristian žije se svou ženou a dcerami v rodném domě v Kostelci. Úspěšně provozuje Toniovu zámeckou kavárnu a restauraci, postupně se seznamuje s provozem správy budov, cihelny, písníku či lesů, které zámek víceméně živí. A jednou do všeho nastoupí rovnýma nohama, naplno, jako v roce 2003 já. Naše vnoučata, myslím, vyrůstají stejně jako všechny ostatní děti. Nejstarší vnuk již navštěvuje střední školu, mladší je na druhém stupni školy základní. Vnučky právě začaly chodit do mateřské školky. Věnují se kroužkům, sportují. Všichni pohromadě jsme o Vánocích, Velikonocích, společně jezdíme navštívit ty, kteří již bohužel nejsou mezi námi do Budenic, kde máme rodinnou hrobku. Naše rodové heslo je: Bůh, čest, vlast. A podle toho se snažíme žít. Ačkoli jsem nikdy nikoho k ničemu nenutil. Jistá míra svobody je, myslím, pro spokojený život nezbytná.

Jak lze spojit tolik aktivit, které vy sám máte - péči o rodinné sídlo, vlastní podnikání a komunální politiku? A ovlivňují se nějak tyto aktivity navzájem?

Pravda je, že navzdory faktu, že mi zanedlouho bude dvaasedmdesát, jsem stále velmi vytížený. Jak se říká: všechno jde, když se chce. Ale musíte mít dobré zázemí v blízkých lidech a také na každém pracovišti schopné, pracovité kolegy, kterým můžete důvěřovat. Aktivity provázané samozřejmě jsou. Příkladem je, že je člověk zván na stále stejné akce a setkání: jednou jako majitel zámku, jindy jako krajský zastupitel, pak zase jako starosta města či tvář známá z obrazovky. A vždycky jsem to já. Pohybujete se v určité společenské vrstvě, portfoliu lidí, kde jsou kontakty a dobré vztahy vždy nějak provázány.

Dokázal byste poradit obcím, které samy dnes vlastní zámek či hrad, jak to udělat, aby tento majetek byl pro ně přínosem, a nikoli jen finanční a organizační zátěží?

To je velice těžká otázka. Myslím, že žádný univerzální manuál neexistuje. Obce, které takovou památku vlastní, na její obnovu a zvelebování většinou nemají dostatek financí, a tak takové objekty bohužel chátrají a podléhají zubu času nebo se provádí jen opravy nezbytné, kdy hrozí například sesunutí apod. Pomoci mohou dotace, ale k jejich získání vede dlouhá a nelehká cesta. Ani ty, jak jsem již zmínil, ale většinou na kompletní rekonstrukce nestačí. Řešením může být investor nebo soukromník, pro kterého se takový dům stane vášní, vezme ho za svůj a bude ho zvelebovat z vlastních zdrojů. Jako příklad bych uvedl manžele Magdu a Petra Kučerovy, kteří z Nových hradů vytvořili jedno z nejnavštěvovanějších míst v republice, kde se také již několik let uvádí část programu národního festivalu Smetanova Litomyšl. Hluboce před nimi smekám. Ale také jsem zažil, že lidé koupí takový dům s příslibem, že památku obnoví. Pak jen rozprodají okolní pozemky a objekt chátrá dál. Život je v mnohých svých ohledech zkrátka o štěstí.

Hana Janišová

Děkujeme za rozhovor

Sponzorem rozhovoru s osobností je měsíčník PRO města a obce

Autor foto "František Kinský v Dobřichovicích": Krokodyl (WIKIPEDIE)