Recenze na knihu Důchodce v Dubaji

Lidé cestují do Dubaje rádi, a když vám to vypráví, můžete získat pocit, že tam zažili závrať z výšky, kterou ale lze zažít i kousek od baráku na věži kostela, a že tam koukali na žraloky v akváriu. Tečka. Jenže pak se do vyprávění vžijete a pochopíte, že cestování není jenom o tomhle…

Spisovatel Jiří Macoun (*1956) pobírá už trochu vyšší důchod, ale před rokem v lednu to bylo pouze 23 600 korun. Nezastřeně se na sebe práskne hned úvodem nové své knihy Důchodce v Dubaji a okamžitě pochopíme, že to nevadilo: zaonačili to s jeho paní každopádně tak, že se v lednu 2025 podívali do Dubaje (teď jsou tam nejspíš podruhé), načež let a výlet vylíčil ve stostránkové publikaci (www.macounajehoknihy.cz) doplněné fotografiemi Magdy Macounové.

Autor není zcestovalý, jak přiznává, i když třeba Itálii a Francii třikrát navštívil a jeho vnučka vyrůstá v královském Nizozemí, kam se rovněž brzy znovu podívá; ale krev cestovatelů Macoun nemá a fascinující pro něj let Vídeň-Dubaj představoval výjimku. Se vším všudy včetně čtyřhvězdičkového hotelu prý stála manžele ta dovolená pouze 31 tisíc korun, ale v tom nejsou započítány četné další útraty za vstupy a jídlo, u kterých někdy využívali i hotovost.

Něco se snažili organizovat dopředu a poté, co pí Macounová vyslovila (v pátek ráno před pondělním odletem) jméno proslulého dubajského mrakodrapu, přišlo jí v poledne na Facebook upozornění na dostupné vstupenky do 148. patra. Jedna stojí 2 500 korun.

Letěli z Rakouska, jak řečeno, a Macoun si ještě doma nahrál do tabletu mapy světa, aby věděl, na co bude zírat "přes křídlo". Mj. viděl Bratislavu, slovenské přehradní jezero Gabčíkovo, rumunské Karpaty – a šlus. Nad Bulharskem, Černým mořem a dál táhly ponuré, varovné mraky. Nepolitické, avšak i tak nepříjemné.

Něco si vynahradil cestou zpátky, to zataženo nebylo. Viděl kurdský Mosul, turecký Zonguldak, Varnu… A perlou je shora Bagdád: klička temné řeky se táhne září onoho velkoměsta - ladné to oblouky řeky Tigris.

Ale to bychom předbíhali a za letu tam uviděl pan Macoun teprve ve východním Turecku jezero s názvem Van. Shlížel do něj provázen odrazem Luny na vlnách a "ten se opakoval nad Irákem na hladinách řek a bylo to, jako by někdo k letadlu posílal zrcadlem prasátka."

Protože je Jiří Macoun extrovert, seznámil se za letu dokonce s pilotem, který byl náhodou českého původu, a optal se ho: "Letěli jsme nad Basrou?" Odpověď: "Nevím, my sledujeme jiné navigační body."

Těsně před přistáním v Dubaji (4226 km za šest hodin) proletěli nasvícenými kumuly, aby stanuli na prostředním z tří terminálů. Tom pro chudé. Kapitán Macouna překvapivě pozval do kokpitu a dovolil mu, aby usedl do křesla "tři sta dvacet jedničky" a dotýkal se joysticku, plynových pák, reversu. A tím vším nadšený turista se během onoho dobrodružství konečně pochlubil, že už v důchodovém věku vystřihl s jistým letounem hned tři přemety. Nelhal. Ale je pravdou, že to udělal pouze s kluzákem.

Tolik o komunikaci pilotů. Autem cestovky odjeli manželé do hotelu Golden Tulip Media a čekalo je čtvrté jeho patro. S "dýškem" dveřníkovi to tam mistr Macoun napoprvé přehnal, dal mu dvacet dolarů. A šli spát. Nazítří se vydali po čtyřproudové dálnici do 160 kilometrů vzdálené metropole Emirátů, což je samozřejmě Abú Dhabí (milion a půl obyvatel).

Jak jeli, při pobřeží si všimli šiků tlustých komínů, chrlících spaliny. Bez továren na sladkou vodu by v tomto světě lidé zašli.

V Abú Dhabí se dá zdarma navštívit Velká mešita, již vybudoval první emirátský prezident šejk Zayed bin Sultan Al Nahyana. Dostavěna 2007 a pod ní najdete druhý chrám, i když konzumu. Nákupní středisko.

Cesty metropolí sedmi Emirátů lemují zelené parky i pestré květinové záhony, ale není to samozřejmost, a aby rostliny nezašly, ke každé vede plastová rourka, co kořínkům imputuje vláhu. Vše kvete především bíle, červeně a modře.

Veřejnosti přístupný je i (na 150 hektarech roku 2017 dobudovaný) Palác národa a vlasti a řád nepřipouští komentované prohlídky s externím průvodcem. Vše monumentální a uklizené. 

"Nikde nestraší nouzové prkenné budky pro ochranku jako na Pražském hradě," všiml si autor a dodává: "Významný evropský architekt Adolf Loos označil ornament za zločin, zatímco tvůrci paláce tady ornamenty povýšili nade vše."

Macounovi se pak vydali k moři, a když vzhlédli, na obzoru spatřili patero "Věží unie". Pětivěží. A pouhé drobnosti si autor všiml při jídle: ke kole jsou vydávána v Evropě zakázaná plastová brčka. Překvapila je i teplota, v lednu bylo chvílemi jen dvacet nad nulou. Nic to nemění na tom, že jsou mnohé zastávky autobusů uzavíratelné a s klimatizací.

"Aby šejkové podojili mraky, kterých tu není moc, rozprašují na ně jodid stříbrný," pokračuje Macoun ve vyprávění o úžasnu, ale už nedodá, nakolik jodid nefunguje.

Stromořadí podle tamních vozovek bývají tvořena stromy zvanými ghafy, které dosahují pouze vzácně deseti metrů, ač některé mohou pamatovat staletí. V arabském světě se těší mimořádné vážnosti.

Co se týče pohonných hmot, Macounovi je nepotřebovali, i tak ale věděli, že pokaždé v poslední den měsíce stanoví jejich cenu vláda. A právě a jenom na měsíc. Někoho tu až fascinují pojízdné pumpy, které si můžete zavolat, máte-li na to. Ale ke stavbám.

Mají tu "nejkřivější dům světa" skloněný o 18 stupňů: Capital Gate. Mimo jiné jde o hotel s bazénem na obří terase a "voda podle mého úsudku vyváží působení převislé části budovy," spekuluje Macoun. Tomu nevěřím.

Extravagantní budovou z aluminiových slitin, ocele a skla je i tzv. Pilulka a "Dům Abrahámovi rodiny" vypadá jako prosté tři kostky, pohozené u moře, ale odkazuje na společný základ islámské, křesťanské a židovské věrouky. Těsně u moře je galerie Louvre.

Jak si Macounovi všimli na zpáteční cestě z metropole, u dálnic je daleko méně bilbordů než u nás, ale když nějaký vyraší, je rovnou padesátimetrový.

Chlad po setmění v Dubaji neznají, protože večer si vzduch bere přes den do zdí a země vzářené teplo zase zpět. Už jinou věcí je, že teplá voda jim na pokoji prostě netekla a za další bakšiš to nestálo.

Typické jsou pro Dubaj i "zdvojené" mrakodrapy Business Central Towers, pomínající dorty, a dorty samy jsou zde jako u nás, ale chutí i vzhledem se dosti liší dubajské salámy.

Metrem jezdíte pomocí karty, již občas dobijete a odkud se - při výstupu - odečte ujetá vzdálenost. Podzemím však vede dráha výjimečně a typicky hadovité soupravy se spíš vlní zástavbou na mimoúrovňové estakádě. Když už jste vevnitř, jde tudíž o vyhlídkovou jízdu, a hlášení k vám doléhá v angličtině. Řídí roboti a v čele vlaku vídáte za sklem děti. Je to sice za příplatek, ale právě první (a také poslední) vůz je speciálně pro ženy s dětmi.

 V Emirátech funguje i sdílený transfer: taxi pro asi deset lidí. Ty nabírá postupně.

V Dubaji mají taky pohyblivé chodníky - a všude čisto.

Není divu: v metru (mezi spoji dvě minuty) jsou kamery, nesmíte zde jíst a pít a i za pouhé přežvykování snadno schytáte pokutu. A můžete se dočkat i krátkého školení. A copak tohle, ale v Dubají pokutují třeba i veřejné rozmíšky mezi manželi a za rvačku jdete rovnou do lochu. Policisti tu chodí jen po jednom.

Vyhledávaným místem fotografů jsou i tzv. Wings of Mexico a Macoun se tu uprostřed pobytu sešel s Egypťanem, který jim natočil video.

Chalífova věž (830 metrů) je nejvyšším domem světa, stála půl druhé miliardy dolarů a míří do nebe s takovým náporem, až se špice zdá zdola ohnutá. Třpytí se. A v noci mrká věž milionem bodovek a má na sobě obří obrazovku. Postavila společnost EMAAR, kdybyste to náhodou nevěděli, a za 179 dirhamů se podíváte ze 125. patra (456 metrů), ale výš je přece patro 148. Ne? Tam musíte! 556 metrů! A za 749 dirhamů, jež Maconovi neobětovali, vás výtah vyveze až do 154. patra (585 metrů).

Nezastřešená výhledová terasa je ovšem místo, kam je třeba zapovězeno vstoupit se sklenkou džusu. Vykážou vás a divu asi není. Co kdybyste tu sklenku jen tak hodili přes skleněnou stěnu?

V překladu znamená Dubaj Místo setkání a kdysi bylo tím místem nejspíš Beduínům. Roku 1960 zde, jak známo, našli ropu a to podstatně změnilo situaci.

Návštěvníci typu Macounových se často sytí na jakýchsi stravovacích náměstích uvnitř obchodních center, přičemž uklízející je až nebezpečně svižný. To, že nechcete "uklidit", když jdete na WC, označte tudíž bezstarostně mobilem či notebookem, který na stolku necháte. Čímkoli cenným. Neztratí se to. V tom největším obchoďáku (Dubai Mall) mají i čtyři žraloky, i když samozřejmě v akváriu.

Když se v Dubaji setmí, zdobí nábřežní palmy mihotavé lampy. Zajímavou výškovou stavbou je Dubajský rám (Dubai Frame), dokončený roku 2018. Stále před ním čeká fronta a bezpečáci vás při vstupu pečlivě prohlédnou. Výtah vás pak vyveze jedním břevnem a vodorovná část rámu disponuje vyhlídkovou terasou. Ta má podlaha ze skla a za deset dirhamů vám nedaleká mašinka vyrobí mosazný "zlaťák".

Macounovým chutnal zdejší "kabáb": maso na dřevěné jehle, a to hned dva špízy, kuřecí a hovězí, propečené do měkka. Chuť jistí mnohahodinové naložení plátků masa do oleje, kmínu, česneku, citronů a soli. Vše stačí grilovat jen po deset minut. Naopak mu absolutně nechutnalo ovoce jménem durian.

Global Village zbyla v Dubaji po Expu 2020. Je to obří zábavní park. Velepouť. Vstupenky měli Macounovi koupeny už z domova. Ve vsi je mj. napodobenina římského kolosea, ale i větší kýče. Především pak tržiště. Sice všude zní angličtina, ale prodavači mají takřka bez výjimky šikmé oči.

Deira je nejstarší část Dubaje, jsou tu i jen třípatrové domy a zdejší Dubai Creek není, prosím, řeka ale záliv. Do značné míry dominuje čtvrti Zlaté tržiště alias Golden Souk - a prodejní automaty zde nabízejí i zlaté cihly. No, spíš cihličky. V prodeji vidíte i zlaté řetězy a náramky a čelenky. V Dubaji se, mimochodem, zobchoduje čtyřicet tun diamantů za rok a několik tisíc tun zlata.

Plavíte li se člunem (zvaným abra) podle dubajského břehu, veliké cedule vám bohužel zakazují fotografovat. Jsou tu racci a indičtí špačci a sem tam ve městě potkáte kočku, ale psa neviděli. Městská pokladna zajišťuje kastraci těchto koček a vede evidenci polidštěnou ustřiženými kousky oušek.

Macoun doporučuje vzít si na cestu do Dubaje i tzv. biometrický pas. Eura vám tam promění za dirhamy, koruny asi ne. Ty vám ani neukradnou. Nesmí se tam v žádném případě nasávat z vodovodu (možná by vás za to mohli i popravit) a polibky na veřejnosti jsou porušení zákona. Třeba je redukce z emirátské na českou zástrčku.

Zvláštní se může zdát, že má Česko prakticky stejnou rozlohu jako Emiráty a že tady i tam žije zhruba jedenáct milionů lidí. Jenže tím podobnosti končí. Zcela. Jsou v paritě kupní síly na obyvatele devátí na světě a jejich letectvo desetkrát překoná naše. Zdejší transportní letadla unesou i sedmdesát tun a vojáci mají k dispozici vzdušné tankery. 

Všechno je tudíž jinak; a přece autor znovu a znovu Dubaj s naší zemí srovnává. Tamní zlato s tím na Otavě, tamní cizince s přistěhovalectvím zde, srovnává WC i (ne)vybrané způsoby chování, srovnává trhy i dálnice, ale tahle jeho srovnání jsou trochu omyl a leží mimo mísu. A teprve když srovná jeden český důlní výtah se zdviží ve zdejším nejvyšším domě, působí to hezky.

Kapitoly uvádí Macoun různými citáty z Knoflíkové války, Hellera a dalších klasiků včetně římského císaře Vespasiána či Aristotela. Vzpomene i Kerouaca nebo Karla Čapka. Ale ani tyto citace nemohou změnit nic na tom, že navštívili s jeho paní úplně jiný a nesrovnatelný svět.

Jiří Macoun: Důchodce v Dubaji. Fotografie Magda Macounová. České Budějovice 2025. 112 stran.

Verdikt: 70%

Ivo Fencl