Rozhovor se spisovatelem Mortem Castlem, autorem knihy Cizinci

Přinášíme vám rozhovor s autorem knihy Cizinci, kterou pro vás v roce 2021 vydalo nakladatelství GOLDEN DOG!

Amerického autora zpovídala Ivana Gašparíková. Dozvíte se, co Morta Castlea nasměrovalo k hororu, jaká kniha mu dala nejvíce zabrat, jaké jsou jeho strachy, ale také to, kdo má více úspěšných povídek - Mort Castle, nebo Stephen King?

Bylo vaším dětským snem stát se spisovatelem?

Na tohle odpovím snadno: Vím, že jsem tvořil příběhy vždy. Než jsem měl možnost svoje texty vytisknou, měl jsem povídky v hlavě a ostatním jsem je vyprávěl. Tohle vedlo mou učitelku ve školce k tomu, aby řekla: "Jednou budeš psát pro televizi." Tohle bylo na začátku padesátých let a naše rodina byla jedna z mála, která měla televizi doma. (Jen tak pro vaši informaci: Byla to konzole s dvanáctipalcovým monitorem a patnáctipalcovým reproduktorem! Stála 400 dolarů! Padly na to dva měsíční platy mého otce.)

Asi ve třetí nebo čtvrté třídě učitel přinesl do třídy gramofon a my jsme slyšeli audionahrávky Poeových povídek Zrádné srdce (The Tell-Tale Heart) a Jáma a kyvadlo (The Pit and the Pendulum). Uhranuly mě. Začal jsem psát spousty hororů, například příběh o muži, který se za všechny své hříchy proměnil v pavouka. Nepopisoval jsem ty hříchy. Nemyslím si, že bych věděl, co vlastně hřích znamená. Ale kruci, mělo to být přece něco opravdu zlého, když ho to proměnilo v pavouka.

V páté třídě došlo ke zjevení. Bylo mi devět let. Učitelka, slečna Kurtz, řekla: "Tvoje hláskování a gramatika jsou docela dobré, a protože chceš psát, tady je tvůj celoroční úkol z angličtiny: Spisovatelé musí psát, tak mi každý pátek odevzdej dvou až čtyřstránkový příběh." Páni! Měl jsem publikum! A redaktora! A dokonce i... deadline!

Jo, myslím, že jsem vždycky chtěl být spisovatel a myslel jsem si, že jím být mohu, ale neměl jsem představu o tom, co to obnáší být profesionálem, publikovaným autorem. To přišlo až později.

Začínala vaše literární dráha hororovým žánrem? Případně, co vás přimělo ubírat se tímto směrem a které období pro to bylo zlomové?

Moje první publikovaná práce, věřte tomu, nebo ne, byl akademický rozbor Bratří Karamazových. Ten vyšel v magazínu Orbit, což byl vysokoškolský časopis na Ilinois State University. Byla to oponovaná práce, poměrně velká věc.

Pak jsem napsal rozhlasovou hru pro místní, kampusovou stanici WGLT.

A pak přišly čtyři paperbacky. První byl ESP Attack, který vyšel, když jsem byl ve třeťáku: Byla v tom spousta erotiky (na dnešní poměry erotika lehká), tajemno, komedie a napětí. Tohle byly béčkové knihy, možná ani to ne, vydávané brakovými nakladateli, kteří však platili překvapivě dobře - záloha ve výši 800 až 1 500 dolarů! Naučilo mě to, že mohu psát na profesionální úrovni. Ne na té nejvyšší úrovni, ale na profesionální ano.

Poté jsem se stal středoškolským učitelem a na psaní příběhů jsem neměl čas asi do první poloviny 70. let. Začal jsem psát pro pánské časopisy. V té době byly pánské časopisy skvělým místem pro začínající autory, ale i pro ty, kteří už byly s psaním trochu dál. Stephen King, Dennis Etchison, Harlan Ellison, Avram Davidson a hromada dalších měli povídky v časopisech Rogue, Cavalier, Escapade a dalších. Všichni jsme se chtěli dostat do Playboye, protože ten platil tisíce dolarů, ale usadili jsme se v časopisech o úroveň nebo dvě níž - protože ty naše příběhy přijaly! Redaktoři chtěli pracovat se začátečníky, pomáhali jim učit se řemeslo. Ne, neplatili tisíce, ale platili stovky. Jejich ženy nebyly krásné jako v Playboyi, ale byly moc hezké, některé možná potřebovaly zubaře nebo trochu lepšího vlasového stylistu. Ale opakuji - redaktoři stáli na naší straně. Zesnulý Everett Meyers z Mr. Magazine mě hodně naučil. Stejně tak pro mě hodně udělali muži jako Maurice DeWalt, redaktor v Cavalieru, který pracoval i s Kingem a Etchinsonem, zesnulým Billem Rellingem, Johnnem Littlem a mnoha dalšími.

A pak jsem se přeorientoval na horor.

Proč? Rád jsem horor četl. Ale také jsem rád četl tajemné příběhy, klasické, historické a další.

Ale víte, v té době se zdálo, že největší šance pro nového autora leží právě v hororovém žánru. Byl to rostoucí trh, více či méně vytvořeným úspěchem Carrie Stephena Kinga.

Jeden chlapík z Indianapolis, J. N. Williamson, měl docela úspěch, a tak jsem se ho zeptal, jak by se dalo prorazit na hororovém románovém trhu - dal mi spoustu rad. Jerry Williamson se stal mým literárním i duchovním velkým bratrem. Nějakou dobu byla jeho manželka Mary mým agentem. Dlužím Williamsonovým skutečně hodně.

Takže proto horor.

A čím víc jsem horor psal, čím víc jsem horor publikoval, tím víc mi přišlo přirozené, že jsem o sobě začal uvažovat jako o hororovém autorovi.

Vaše kariéra je mnohaletá, a tedy skrývá jednu zvědavou otázku: V jaké době podle vás byl hororový žánr nejzajímavější?

Tohle je na hororu parádní věc: Pokaždé, když se žánr jeví vyčpělým a předvídatelným - ale co, klidně říkejme nudným! - bum! Někdo, ať už jedinec nebo vícero autorů, přijde s novými nápady a novými přístupy a celý žánr se revitalizuje.

Myslím, že současný horor, vytvořený na minulých základech a přinášející mnoho autorů, kteří by normálně nebyli nebo nechtěli být s hororem spojování, je tak zajímavý, jako doposud ještě nikdy. Dnes horor naleznete ve velkých časopisech, jako je například The New Yorker, a důležitých literárních magazínech, jako je Tin House.

Tleskám tomu a obdivuji, co pro žánr dělají Josh Malerman a Paul Tremblay, stejně jako zbožňuji to, co Skipp a Spector a Schow a další dobří autoři udělali v rámci "Hnutí Splatterpunk" v 80. letech, a stejně jako obdivuji to, co udělali Clive Barker a Anne Rice... A někdo i řekl, že já sám jsem pomohl hororu v posunu kupředu, vymanil jsem ho z jeho konvenčních limitů...

No, pokud tomu tak je, je to proto, že jsem se od Raye Bradburyho naučil, že můžu psát to, co psát chci - nechte ostatní, ať se starají o to, jestli to je horor, fantasy, sci-fi nebo epistolární neopostmoderní gotická fikce o zdravotních sestrách!

Pane Castle, prozraďte nám, čeho se nejvíce bojíte?

Smrt, která by pro mě a mé milované představovala příliš bolesti. Asi tak. I když dnes je ten strach trochu menší, protože současné léky utlumující bolest jsou dost dobré.

Jasně, mám strach z toho, že mi to přestane myslet, a také vidím, jak se zhoršují moje hudební dovednosti - kvůli artritidě už moje ruce tak dobře nepracují s kytarou, banjem a mandolínou a můj sluch už není takový, jaký býval - ale... Tohle prostě přichází se stářím.

Myslíte, že budoucnost literatury spočívá v elektronických knihách? A jaký na to máte názor? Čtete v elektronické podobě?

Nevím, a asi je to spojeno s mým věkem. Nějak jsem nedospěl k tomu, abych si užíval čtení z obrazovky. Má rád papírové stránky. Když čtu na Kindlu nebo na tabletu, slova na mě nepůsobí tak, jak by měla.

Jako první jsem na čtečce četl Swastika Nation: Fritz Kuhn and the Rise and Fall of the German-American Bund. Knihu napsal Arnie Bernstein, můj přítel. Myslel jsem si, že byla docela dobrá. Ale přistihl jsem se, jak znovu čtu některé pasáže, protože jsem si nepamatoval, že bych je četl!

Říkal jsem si, že je to docela dobrá kniha. Docela zajímavá. Nic, co by se četlo za sto let, ale rozhodně ne ztráta času.

A pak jsem si knihu přečetl v její papírové podobě. Obracel jsem stránku za stránkou. Přemýšlel jsem o tom, co čtu, cítil jsem prózu a místy si některé pasáže i předčítal nahlas.

Změnil jsem názor. Swastika Nation je jedna z nejlepších historických prací, jaké jsem kdy četl. Tečka. Stavím ji na roveň s knihami jako Ďábel v Bílém městě (The Devil in the White City) od Erika Larsona a Before the Deluge: A Portrait of Berlin in the 1920s od Otto Friedricha. Je to až tak dobré. Jako kniha. Jako pixely na displeji... To se bojím, že ne.

Ale jedno přiznání: Jsem náruživý čtenář starých komiksů, a ty čtu na čtečce. A to jen proto, že bych si prostě nemohl dovolit kopii původního Detective Comics, kde byl uveden Batman!

Vymyslel jste někdy postavu, ze které máte strach, a i dnes nepříjemný pocit?

Jistě. Michael Louden, hlavní postava Cizinců, mě děsil v letech, kdy žil jen jako koncept v mojí hlavě, ještě jsem ho ani nezačal psát. Potřeboval jsem si od něj udělat odstup, abych byl schopný jej napsat správně. Tohle je chlapík odvedle, dobrý soused a jo, jen tak mimochodem, chce vás zabít a všechny ostatní a vaše psy a zničit vám růžové záhony. Strávil jsem hodně času výzkumem sociopatů a psychopatů, a ještě horších živlů. Nepotřeboval jsem si při jeho psaní ani moc vymýšlet. Byl prostě daný a já věděl, že lidi vyděsí, protože děsil mě.

A stejné to bylo s povídkou FYI. Vypravěč, hlavní postava, je potenciální vrah dětí, který si prochází duševní cvičení, aby sám sebe dostal do stavu, kdy bude schopen skutečně zabít. Zabralo mi deset let, než jsem se od něj natolik emocionálně distancoval, že jsem o něm byl schopen napsat.

Básník William Wordsworth řekl: "Poezie je mocná emoce získaná v tichosti." A stejně tak horor. Emocemi jsou v něm strach, šok, úžas atd. A může docela trvat dostat se do oné tiché chvíle, v níž jste schopni takovou emoci formulovat.

Preferujete v knihách spíše strach z nadpřirozena a nestvůr nebo lidské zlo koupající se v krvavé lázni?

Mám rád knihy, u nichž něco cítím. Něco cítím například u Big Cosmic Horrors of H. P. Lovecraft, ale u knihy The Ceremonies od T.E.D. Kleina jsem měl neskutečný pocit klaustrofobie, který mě přiměl dokonce vyjít ven a zhluboka dýchat. Mathesonova brilantní Já, legenda (I Am Legend)... Je to sci-fi, nebo horor? A komu na tom vůbec záleží? Já jen vím, že když jsem knihu četl a v nevhodnou chvíli bych uslyšel zaklepání na dveře, vystřelil bych vzhůru a proletěl stropem. Folklorní příšery Dana Simmonse z knihy Terror (The Terror) se mnou tohle neudělaly. U něj jsem měl zase onen mrazivý abstraktní pocit vykreslený Simmonsovými skvělými větami, který mě přiměl vklouznout do svetru, i když jsme měli teplotu regulovanou na krásný 23 °C.

Které vaše dílo bylo nejnáročnější na tvorbu a proč?

Bez debat Cursed Be the Child. Bez debat. Rešerše ohledně romského jazyka a jejich folkloru, náboženství... Tohle všechno jsem dělal v době před internetem a každý nový zdroj, který jsem našel, v podstatě odporoval tomu, co jsem našel doposud... Jenom rešeršemi jsem musel strávit dva roky!

A pak psaní... Páni, jak já si vybral blbé období. Můj otec byl vážně nemocný, jeho prví rakovina, a pak, když měl po operacích a chemoterapiích, dostal silný infarkt.

Jsou lidé, co se prostě dokážou soustředit bez ohledu na to, co se v jejich životě děje. Ale já nejsem jeden z nich.

A navíc jsem udělal jednu obrovskou botu. Naprosto špatně jsem vytvořil nejdůležitější postavu. Dostala se do bodu, kdy jsem ji slyšel křičet: "Co to děláš, Castle? Tohle není osoba, kterou jsem, a ty to víš a já ti to pořád opakuju. Změň to. Napiš mě správně, sakra! Zasloužím si, abys se mnou zacházel, jak jsem, ne jako s autorovou loutkou."

Takže bych musel vyhodit asi 120 stran ze středové části rukopisu, který měl okolo 500 stran, jenom proto, abych ho napsal správně.

A to jsem udělal.

V konečném součtu mi zabralo čtyři a půl roku knihu napsat, ale naštěstí jsem měl velmi chápající a trpělivé redaktory v Leisure Books.

Ano, tohle bylo nejdrsnější. Ale vyplatilo se. Kniha měla v USA tři vydání a prodalo se přes 100 000 kopií. Později vyšla i jako paperback, který je stále v tisku. A pak byla kniha prvně pirátsky vydána v Polsku (dlouhý a smutný příběh), kde byla poté znovu vydána v roce 2018, tentokrát už jako autorizovaný a mnohem lepší překlad, který vyvolal bouřlivé recenze (Playboy!), kniha měla i televizní a podcastové pokrytí atp.

Bez ohledu na názory kritiků, které své dílo považujete za nejlepší?

Není to žádný z mých románů. Vidím v nich mnoho nedostatků, třeba to, že jsem v době psaní ještě neměl řemeslo tak dobře zvládnuté, anebo jsem mířil trochu blbě, když jsem sám sebe nutil k tomu, abych vytvořil něco víc než jen čtivou knihu.

Z povídek považuji za své absolutně nejlepší ty, které vyšly v nedávné sbírce Knowing When to Die. Je tak dobrá, jak jsem ji jen mohl napsat od první stránky až po poslední, a všechny povídky jsou nějaký způsobem spojeny nebo komentují úchvatný citát Willa Rogerse: "Tajemstvím hrdiny je to, že ví, kdy zemřít."

Za obdobně dobrou považuji také sbírku New Moon on the Water, která za rok 2012 získala cenu Brama Stokera (byla to tehdy plichta s Joyce Carol Oates).

Která kniha, kterou jste kdy četl vás nejvíce poznamenala?

Bez debat je to kniha Poslední spravedlivý (Le Dernier des Justes) od André Schwarz-Barta. Četl jsem tu knihu nesčetněkrát. Jsou tam tak silné pasáže...

Zkusil jsem část přečíst nahlas třídě, kterou jsem učil v rámci oboru "Rešerše a psaní historické fikce". Nemohl jsem. Cynický, drsně hovořící Mort se rozplakal. Musel jsem knihu předat jednomu ze studentů, aby v četbě pokračoval.

Kdybyste měl tu moc a mohl jednu ze svých literárních postav přivést do reálného světa, která by to byla?

To by byl Buckeye Jim. Vytvořil jsem ho pro delší příběh Buckeye Jim in Egypt. Jim je syn vdovy, jak je psáno v bibli, jehož Ježíš vrátil mezi živé a on je od té doby nesmrtelný, je zabit a vrátí se, zabit a vrátí se... Jeho úkolem je pomoct přinést Království nebeské na zemi. Je to zajímavý týpek a také dobrý hráč na banjo.

Dílo Cizinci, poprvé vydané v roce 1984, se v roce 2021 objeví na pultech v České republice pod nakladatelstvím Golden Dog. Je to váš první román objevující se u nás v ČR. Jste spokojen s titulem, který vás bude u nás prezentovat?

Jsem velmi šťastný. Není to žádná falešná skromnost, která mě nutí říct, že s touhle knihou nejsem úplně spokojený, ale nestydím se za ni, to rozhodně ne. Naopak, jsem na ni pyšný. Má mnohem víc co říct nad rámec obyčejného bodej, bodej, zabij, zabij, což se dověděli čtenáři v USA a Polsku (v Polsku byla kniha v roce 2008 magazínem Newsweek zařazena mezi TOP 10 thrillerů) a na Novém Zélandu, kde se podle ní James Ashcroft z Light at the End Productions rozhodl natočit film.

A doufám, že bude mít co říct i čtenářům v České republice - a myslím, že bude.

Jedna zajímavost, které jsem si všiml u mimoamerických čtenářů. Jihoameričané, Němci, Řekové, Francouzi, Poláci, nechtějí nebo neočekávají, že budete psát to samé stále dokola. Když přijdete s něčím novým, spíš tomu dají šanci.

Někde jsem četla, že preferujete povídkovou tvorbu před románovou. Je to tak? A proč?

Ano, to je pravda. Povídka má konec na dohled. I když jste napsali teprve jednu stránku prvního konceptu, víte, že maximálně do čtyř či pěti týdnů budete schopni napsat konec.

Ale román... páni! Je tak obrovský! Vsadím se, že by nikdo nenapsal román, kdyby si před sebe postavil hromadu papírů a počítal jednotlivé listy. 640, 690, 700, 705... Cože? To mám jako popsat 750 stránek? To je šílený!

A kromě toho, mám povídky, které mohu označit za skutečně úspěšné. A nejen úspěšné, hele, možná to bude znít arogantně, ale mých nejlepších 12 povídek se vyrovná nejlepším 12 povídkám Stephena Kinga. Ale samozřejmě, Stephen King má dalších 115 povídek, které jsou na stejné úrovni...

A je tu ještě jedna věc, kterou jsem si uvědomil, když odpovídám na vaši otázku: Když jsem byl dítě, předplatili jsme si časopis The Saturday Evening Post. Ten mi dal čtyři povídky ke čtení na každý týden v roce. Když se mi líbily, super. Když se mi nelíbily, tak co, zase tolik času jsem jimi neztratil, ne?

Do povídek jsem se zamiloval, do povídek jako formy.

Když se ohlédnete, jak hodnotíte svou ranou tvorbu? A co byste na základě toho doporučil začínajícím spisovatelům?

Moje dřívější práce byly při nejlepší vůli ucházející. Trénoval jsem a učil jsem se řemeslo. Až v pozdních 70. letech jsem začal věřit tomu, že jsem schopných vytvářet Umění (to velké U je záměrné). A důvod, proč jsem tomu začal věřit, byl v tom, že několik lidí, které jsem za umělce považoval, jako básníci Michael Anania a jeden z mých mentorů Lucien Stryk, novinář Roy Campbell a - bůh mu žehnej - J. N. Williamson a několik dalších, řeklo: "Hele, v tom, co píšeš, je něco víc než jen chytré vyprávění. Jsou tam momenty, kdy se dotýkáš toho... co to znamená být člověkem."

Napsal jsem příběh Altenmoor, Where the Dogs Dance a veřejně jsem ho četl - má žena u toho byla a do té doby ho nikdy neslyšela. Když jsem ho četl, rozplakala se.

Ano, v tu chvíli jsem si řekl, že mám možná právo se pokusit vytvářet něco, co přetrvá a bude hovořit k lidem na různých místech a v různých kulturách napříč roky...

Na čem jste v roce 2020 pracoval a co pro nás chystáte?

Divný rok to byl. Měl jsem spoustu času na psaní... a skoro nic jsem nenapsal. Dvě povídky a možná úvod k jedné knize. Nahrál jsem audioknihu svých příběhů a výtěžek z ní půjde na Suburban Youth Symphony Orchestra, což je místní organizace, která učí děti hrát na smyčcové nástroje a společně vystupovat. Hodně tvrdě jsem pracoval na televizním seriálu Shadow Show. Mířilo to na obrazovky, když... No, rok 2020 si pro nás pro všechny připravil mnoho překvapení a mnoho z nich bylo negativních.

Aktuálně si dělám hodně rešerší na Kafku a Charlieho Chaplina. (Jasně, neměli šanci nikdy spolupracovat, ale tu šanci by mít měli!)

Velmi mě těší, že nakladatelství Golden Dog vydává Cizince a že polský Videograf bude v roce 2021 publikovat New Moon on the Water. Mám smlouvu na napsání komiksové série Darchon, která bude pojednávat o superhrdinském démonovi a měla by vyjít u Absolute Comics, ale... No, hýbe se to pomalu, pomalu, pomalu. Jak jsem řekl, rok 2020 je divný rok a já mám pocit, že tahle divnost vydrží ještě velkou část roku 2021...

Ale buď jak buď, co má přijít, to přijde!

Děkujeme za rozhovor!

Rozhovor připravila: Ivana Gašparíková

Překlad: Martin Štefko

Foto: Michelle Pretorious