Rozhovor se spisovatelkou Zuzanou Holčíkovou
Zuzana Holčíková (*1981) vystudovala mj. bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (2000-2005), učil angličtinu a pár let byla redaktorkou a spisovatelkou na volné noze. Napsala knížky Hra na druhou (2020), Zůstávám tu pro tebe (2019), Za sklem (2021) a Dvě prázdná místa (2023).
Zůstávám tu pro tebe (2019) je příběh zdravotní sestry "kontaktované" návštěvníkem z Hollywoodu… Hra na druhou zaznamenala realisticky rok života devatenáctiletého fotbalisty, který kohosi potká. O dvacet let starší ženu, ehm. Sbírka sedmi povídek Za sklem ilustruje nemožnost úplného splynutí, a to nejen duší.
A Dvě prázdná místa? To je samostatné pokračováním Hry na druhou. Protože jsou Zuzanina díla čtivá a celkem úspěšně se prodávají, mají ohlas, mluvil jsem s ní chvíli o psaní, čtení a některých souvislostech.
K psaní jste se dostala jak?
Samozřejmě
prostřednictvím čtení a nečtu dneska míň. Naopak. Čtu čím dál tím víc.
A co třeba?
Na nočním stolku mi teď
leží Schlinkův Předčítač a
potýkám se poprvé v životě se zjištěním, že mi filmová verze s Kate Winslet - v
hlavní roli - sedla mnohem víc.
V posledních letech jsme se vrátila k rituálu z mládí, k usínání s knihou. Přestože kolikrát už na prvních řádcích neudržím víčka (i tak to chodí), pocit je to uspokojivý a vzpomínám na časy, kdy jsem - ještě na škole - četla někdy do rozbřesku a vstávala po poledni. Vůbec mi to nepřišlo jako mrhání časem a jsem ráda, když se dovídám, že takhle kus noci strávili někteří s mou knihou. Co víc si přát? Nicméně chodím do práce, tj. učím, a starám se o děti a o domácnost. V létě se snažím i něco vypěstovat a v zimě to zkouším upotřebit v kuchyni. A občas se taky snažím utíkat.
Utíkat?
Ale ne osaměle. Utíkám na společné rodinné výlety, kde si čistím hlavu.
Obvykle si vybereme jedno
místo a vyrazíme, posledních pět let se to stalo rodinnou tradicí a rozhodně to
nehodlám minimálně dalších pět let měnit. Jak stárnu, čas vnímám víc a víc jako
komoditu, která letí a nejde zastavit, ani zbrzdit; a proto se v duchu pořád popoháním
užít si každou volnou chvilku.
I doma?
S dětmi, které jsou
už hodně samy za sebe a žijí svými zájmy, se pro mě čas doma stal určitou
výzvou s limitem. Výzvou být s nimi, dokud ještě chtějí a dokud se s námi pravidelně
probouzejí pod jednou střechou. Než zamávají "na shledanou", aby se vracely
třeba jednou za měsíc. Jsem v tom asi až moc přecitlivělá matka, ale vím, že
jednou na tohle období nebudu muset vzpomínat jako na něco, co jsem promarnila
a co mi unikalo, ale naopak jako na něco, čemu jsem dala snad vše, co bylo v mých
silách a možnostech.
Moc hezké. Ale ke knížkám. Nejde vás náhodou s úspěchem řadit mezi autorky- romantiky?
Ta otázka zní opatrně. Nemyslím si to.
Nedávno jste vydala pokračovaní poměrně romantické knížky Hra na druhou, které se jmenuje Dvě prázdná místa.
Otázky kolem Hry a jejího pokračovaní jsem dlouho dokázala
neslyšet, nebo je přijímala smířlivě. Až mi - jednoho dne - přistál ve schránce
e-mail od čtenáře (čtenáře-muže), že to přece takhle nekončí. Že si odrazuju
čtenáře a nejde o reálné zakončení celkem zajímavého námětu, který má potenciál.
Navnadit čtenáře a zaujmout je představuje krásnou věc a na konci knihy by to proto nemělo vyznít do prázdna. A ne čtenář, ale autor vždycky potřebuje dostat odpověď celou.
Což nejsou má slova. Nějak tak mi to říkal můj dobrý přítel, spisovatel Jan Kameníček. Právě od něj jsem se učila, jak se na čtenáře napojovat a jak pochopit, co mi on chce říct. Kupodivu to jde. Psaní je promluva k někomu, komu jste otevřeli dveře do svého světa příběhů, autor málokdy píše jen pro sebe a v momentě, kdy knihu pošlete do světa, už ji pak ani nevlastníte; už o jejím dalším životě rozhodnou čtenáři.
O čem jsou Dvě prázdná místa, váš poslední opus, a dalo práci knihu napsat?
Námět a hlavní pointu
jsme vymyslela za odpoledne, respektive hodinu na zahradě: při sekání. Ne
dřeva, trávníku. Před sebou jsem rozzuřeně rvala sekačku, které zničehonic a
jako na potvoru selhalo poháněcí madlo, a tak jsem do vehiklu znechuceně kopla
a šla si na kus papíru domů napsat slova HORY a ŘEKA. Na těch "prostředích"
jsem vystavěla příběh o vztahu lidí, kteří se rozešli a ještě se mají potkat za
zvláštních okolností, které jeden z nich miluje a druhý nenávidí. To jde proti
sobě, jenže o tom vztahy jsou; a o kompromisech. I o tom, že takřka nic není nemožné.
Já vím. Když si myslíme, že můžeme, tak máme pravdu; a když si - naopak - myslíme, že vůbec nemůžeme, bohužel míváme právě následkem toho typu přemýšlení taky pravdu.
Když, to každopádně,
dojde na lámání chleba, dají se vyplnit i tak prázdný místa, až o tom lidi pochybují;
ale následně je vyhledávají. Vyhledávají ta místa, aby je buď opustili nadobro,
nebo se je pokusili zaplnit ještě naposled. Jedna čtenářka mi napsala, že je název Dvě prázdná místa
geniální metafora, což mě velmi potěšilo, a jsem ráda, když nějaký čtenář
pochopí autora a titul vyzní, jak jsme to zamýšleli celým příběhem. A psala
jsem bez předsudků a idealista určitě nejsem.
Teď se možná ještě nabízí udělat z duetu knížek celou trilogii, ne?
Druhé volné pokračování? Už ne! Zrovna včera dorazila s podobnou otázkou
jedna nová recenze na Databázi knih.
Čtenářky chtějí víc hlavní mužské postavy, tj. Bena. Nechci přehánět, ale zamilovaly
se něj.
Mimochodem: a co ten dvacetiletý věkový rozdíl mezi ním a starší ženou?
Pro mě je to velmi kontroverzní námět, ale pro mnohé čtenáře se on stal ideálem;
takže má na Instagramu dokonce vlastní hashtag: #tymben. A jedna čtenářka mi napsala,
že kdyby se rozhodovala, se kterou knižní postavou zajít na rande, byl by to
jednoznačně Ben. Sama ale občas mívám pocit, že bylo Bena a Nely dost, a nechci
se dostat do fáze, že budu psát další pokračovaní na sílu a že budu nastavovat
příběh řídkou kaší. To Benovi ani Nele nemůžu udělat.
Chtěl bych říct, že v tom novém příběhu nevidím žádná klišé (okolo setkání po letech) a nečtu zde ani emocionálně přehnané dialogy o zdlouhavých vnitřních pochodech, které by vyzněly nudně a přímočaře.
I tak mě občas někdo
strhá a já pak "jdu do sebe", mlčím jako ryba a nesnáším se. Charles Bukowski říkal, že si psaní
vybírá nás. Že si psaní nevybíráme sami. Dodala bych, že si psaní vybírá i
daň, kterou platí každý. Autor úspěšný, ale i ten poslední v řadě.
Tuším něco o té dani, anebo její části. Například je člověk pro svou rodinu při psaní, ehm, poněkud mrtvý. Píšeš i zrovna teď?
V posledních měsících
se dostávám k psaní velmi málo. Když, nedostávám se k němu celá.
Psaní si mě aktuálně ukradne
vzácně, takže chci dát aspoň šanci tomu, co snad někde krouží. Novým myšlenkám,
námětům a příběhům, které se budou moct poprat o zájem čtenářů. Ti snad na mě
do té doby nezapomenou. Sice se k psaní aktuálně tolik nedostanu, ale to
neznamená, že se z mého života jen tak vytratí a že mi nebude chybět. Vůbec ne.
Pokouším se napsat další příběh, a než udělám tečku, jako vždycky nechci moc
prozrazovat. Kniha s názvem VONA bude
řez do vztahu mezi matkou a dcerou. Jsem ráda, že je psaní mou přirozenou
součástí, a vždycky jsem se jeho prostřednictvím snažila i pomáhat. Třeba kamarádka
byla smutná, tak jsem jí napsala dopis. Neříkám, že vždycky, ale většinou to
pomůže. Když je ovšem ouvej mně, radu a pomoc hledám a nacházím v knihách. Takže
to říkám pořád. Chcete-li napsat dobrý příběh, čtěte. Čtěte a čtěte. Lepší rada
neexistuje. Ostatní už většinou řídí život, bohužel i bohudík.
Ivo Fencl