Milada Střítezská si splnila dětský sen vydat knihu

Ilusie - Harfeníci severu

Česká republika je stále ještě knižní velmoc a prosadit se v obrovské konkurenci je velký problém. Za novým autorem musí stát finanční síla a vynikající marketing. Hledání talentů je u nás komplikované. Autor, který chce vydat knihu, narazí na hráz obtíží, která se s dalšími kroky zvyšuje. Najít nakladatele, uspět v tlačenici, prosadit se, růst, to znamená obětovat příliš. Proto hodně autorů končí, aniž by vlastně začala.

Milada Střítezská vzdala svůj boj hned na začátku. Jakmile zjistila, že vydání knihy je prakticky nemožné, přestala snít. Realita byla příliš tvrdá. Jenže lidský život je krátký. A nezkusit to, znamená odkrojit od běžné, nezáživné reality velký barvitý kus snů. Taková operace vyvolává frustraci. A frustrace dělá ze života peklo. Někdy je prostě nutné zkusit zdolat hráz.

"Hodně lidí mi říkalo, prosím tě, vydat knihu? Tady? Neprosadíš se. Nemáš šanci. Tohle se nestává. Jeden autor z tisíce se dokáže prosadit a i tak to není žádná sláva. Nehraj si na Rowlingovou. Kouzla neexistují, zázraky se nestávají. Obesílala jsem nakladatele, ptala se, hledala někoho, kdo by byl ochoten knihu si třeba jen přečíst. Ale neměli zájem. Fantasy nikdo vydávat nechce. Je ho moc," říká autorka.

Hledala nakladatele. Dokonce jednoho i našla. Ten jí napsal, že knihu má zájem vydat. Jenže potom už se neozval. Kniha u něj ležela dva roky. Autorka marně přesvědčovala nakladatele, že nejde o běžné fantasy, že jde o specifickou knihu, že je trochu jiná než ostatní. Tohle prostě nefungovalo.

Potom se ale objevila možnost knihu vydat vlastním nákladem za pomoci nového startupu. Znělo to zajímavě. A celý projekt ožil. Zásluhou přátel, zásluhou nadšených lidí, kteří na knize začali pracovat postupně vznikal první díl. Ilusie: Harfeníci severu. Jenže i tato cesta se nakonec ukázala jako slepá.

"Chtěla jsem to vzdát. Vykašlat se na to. Zapomenout na celou Ilusii. Jenže už se nadchlo víc lidí. Už jsem to nebyla jen já, kdo by chtěl vidět knihu hotovou. A ti lidé mě donutili postavit se na vlastní nohy, navzdory skeptickým předpovědím. Jde o to rozhodnout se. Vykročit do prázdna. Zavřít oči a udělat to. A taky to chce mít odvahu změnit svůj život. Učit se. Nebát se budoucnosti. Stát se tak trochu, ale opravdu jen trochu hrdinou vlastních příběhů."

V říjnu 2018 bylo rozhodnuto, že kniha bude vydaná v lednu 2019. Termínu se podřídilo všechno. Znamenalo ji zkorigovat, redakčně upravit, najít sazeče, grafika a začít. Brzy se kolem projektu sešlo několik lidí, kteří se s neuvěřitelným entuziasmem vrhli do práce. Od redaktorky a korektorky Elišky Švarné převzal práci sazeč a grafik Marek Hujavý. I obálka už mela autorku. Hudebnice a grafička Daniela Dahlien Neumanová navrhla podobu knihy. Pro autorku to znamenalo naučit se vlastně celý proces vzniku knihy, scházet se s jednotlivými členy nového teamu. Zorientovat se. Do toho ale přišla další rána. Spolupráce se startupem vázla. A nakonec se obě strany dohodly na jejím ukončení. Kniha už byla z větší části připravená. Za jeden měsíc se stihlo neuvěřitelné množství práce. A teď mělo všechno skončit.

"Stála jsem před otázkou, jak dál. A před tím krokem do neznáma. Naštěstí můj muž řekl, pokračujeme. Stál za mnou, naprosto mi důvěřoval. A nejen on. Tomu projektu věřili všichni. Všichni věřili, že vydáme kompletní ságu. Osm knih. Že na to máme. A kupodivu nám až na velice vzácné výjimky, po pravdě až na jediného člověka, věřili všichni. Táhla nás podpora lidí okolo."

Milada Střítezská se tedy rozhodla. Obnovila si živnostenský list a stala se nakladatelkou. Musela sehnat tiskárnu, zajistit distribuci, sehnat si doménu, vytvořit webové stránky, začít knihu masivně propagovat na sociálních sítích, zároveň koordinovat její vznik, učit se, co je to být nakladatelem. Sama by to nemohla zvládnout, ale podpora okolí byla zásadní.

"Neměli jsme tiskárnu a jedna paní, skvělá žena, která mě nikdy v životě neviděla mi pomohla. V tiskárně nám všichni vyšli vstříc. Velká tiskárna, jakou je Europrint by si mohla vybírat klienty, ale oni i s námi, jako začátečníky v oboru jednali skvěle. Chovali se, jako by tiskli bestseller. Té knize věnovali maximální péči. A byli báječní. Stejně tak náš distributor Kosmas. Jejich lidský, profesionální a naprosto otevřený přístup nás naučil víc, než sto knih a návodů. Nevěřila jsem, že by nám někdo pomohl, ale pomáhali prostě všichni. V době, kdy si myslíme, že jsou vztahy mezi lidmi špatné, založené jen na finančních vztazích, že se zvyšuje míra nenávisti nebo zloby, jsem poznala zapálené profesionály i amatéry. Ochotné pomáhat. Je to pro mě velká zkušenost. Lidská zkušenost. A vypovídá to něco o tom, že ve skutečnosti obrázek světa nevypadá jako na sociálních sítích. Ve skutečnosti je kolem nás hodně báječných, talentovaných a šikovných lidí, kteří se dokážou nadchnout."

Termín vydání se posunul na konec února. Bylo potřeba zajistit detaily, najít místo, kde se bude konat křest, doladit distribuci a reklamu. Hodiny titěrné práce doléhaly na všechny. Termín se stihnul. 21. února 2019 kniha vznikla a zamířila do knihkupectví. V pražském Planetáriu byla slavnostně pokřtěná pod patronátem metalového webzinu Obscuro, pro které autorka píše recenze. Zbývalo jen čekat na výsledek.

A výsledek? Skepticismus už není na místě. Kniha si vybojovala místo na slunci a získává si postupně další a další čtenáře. Vídáme ji ve výlohách i na pultech. Ilusie uspěla v obrovské konkurenci. A do Vánoc budou mít čtenáři v ruce druhý díl.

"Lidé mi píšou. Hodně zpětných vazeb začíná slovy, začátkem jsme se museli prokousat, ale potom se to četlo skvěle. Kdy bude druhý díl? To je přesně ta reakce, která člověka nakopne, která mu vynahradí ty stovky hodin práce a nervů. Ilusie už si postupně vytváří čtenářskou komunitu. Když někdo reaguje na osud postav, ztotožní se s nimi, zamiluje si je, nepotřebujete slyšet víc. Tohle je splnění dávného dětského snu, kdy jsem Ilusii dala název a když jsem se pokoušela neuměle psát první verze. Je to skvělý pocit. Navíc to už není jen má kniha, můj příběh. Je to příběh lidí, kteří se na něm podíleli, dávali mu finální podobu, nespali kvůli němu. A teď už i příběh jeho čtenářů. Nejde mi o to, aby si někdo zapamatoval mé jméno. Ostatně, moje jméno se pamatuje zatraceně špatně. Jde mi o to, aby si lidé zapamatovali jméno Ilusie. A ptali se po něm. Užívali si příběh. Nehledali v něm nic zásadního. Jen si ho užívali. A třeba se díky němu začali zajímat o finskou kulturu a o Kalevalu, kterou byla sága inspirovaná. Je to způsob, jak přinést lidem Finsko. Zemi, kterou mám opravdu velice ráda a jejíž kultura, mytologie a historie u nás není ještě tak moc známá. Vždycky si říkám, dělám to pro Ilusii a tak trochu pro Finsko," uzavírá autorka. Její práce ale nekončí. Má osm napsaných dílů a každý bude znamenat stejnou dřinu. Ta ale stojí za to.

Ilusie Publishing
www.ilusie.cz