Historicky první kniha o třech nejdůležitějších ženách v životě Jana Wericha z pera Brdečkové vznikla ve spolupráci s jeho vnučkou Fančou

Tři generace žen Jana Wericha, českého herce a klíčové osobnosti Osvobozeného divadla.

Manželka Zdena, dcera Jana a vnučka Zdena řečená Fanča. To byly souputnice v životě Jana Wericha, jejichž životní příběhy jsou zahaleny mnoha dohady spojenými se životem ve stínu osobnosti hereckého velikána. Pro Wericha byly tyto tři ženy tím nejcennějším, co na světě měl - kromě jeho publika. Kniha Terezy Brdečkové O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha čtenáře provází třígeneračním příběhem o životním údělu žen a současně odkrývá hluboký vnitřní rozpor umělců v Československu. Historicky první publikace na téma "Werichových žen" na více než třech stech stranách čerpá z dosud nepublikované exkluzivní rodinné korespondence či z Werichových soukromých deníků. Na jejím vzniku se podílela vnučka Fanča a rodina režiséra Miloše Makovce, všechny pojí osobní přátelství spojené s uměleckým světem a životem na pražské Kampě. Knihu O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha vydává 22. března nakladatelství Limonádový Joe.

Zdrojem monografie O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha bylo také vyprávění a archivní materiály Werichovy vnučky Zdeny Hulik (roz. Kvapilové), historicky ověřená fakta, Werichovy knihy či televizní a rozhlasové pořady. Část materiálů vychází i z archivu autorky Terezy Brdečkové, z vyprávění a textů jejího otce, scenáristy a výtvarníka Jiřího Brdečky, který se s Werichem znal a spolupracoval s ním. Jiří Trnka ho Werichovi doporučil jako scenáristu, napsali spolu scénář k filmům Císařův pekař, Byl jednou jeden král a spolu s Vojtěchem Jasným ke snímku Až přijde kocour.

"Brdečka byl na Kampě ,insider', k Werichovi tak mohl chodit jako domů, čehož moc nevyužíval. Werich byl mým rodičům dokonce za svědka na svatbě, byli zkrátka přátelé a rozuměli si. Poslední spoluprací měli být Tři veteráni, ale toho se už ani jeden nedožil. Mám dojem, že mou první schůzku s Fančou domluvil otec po Werichově smrti, roku 1981. V té společnosti panoval zvyk, že si lidé tak trochu navzájem odkazovali své děti a přáli si, aby také zůstali přáteli," říká o vztahu svého otce a Jana Wericha Tereza Brdečková.

Právě přátelský vztah Terezy Brdečkové s vnučkou Wericha Fančou stál u zrodu knížky věnované i komplikovanému a krátkému životu Fančiny matky Jany Werichové. Ta jej prožila v uzavřené rodinné "buňce", které dominovala Werichova výrazná osobnost, jeho svérázné a bohémské otcovství, jehož protikladem byla pragmatická a praktická manželka Zdenka, jež udržovala chod rodiny. Rodinná pouta byla mocná a svazovala i rozlet Jany Werichové.

"Nejtěžší bylo nevymýšlet si, nehodnotit, ale pátrat, jak to bylo. Korespondence a deníky mluví jasně: Werichovi byli navzájem svázáni mimořádnou, ale i destruktivní rodinnou láskou. Pro nás všechny je rodina to nejdůležitější, ale také je to strašné břemeno. Když se břemeno rodinných vztahů sejde s mizernou dobou, pak jde o život. Tragédií Jany Werichové bylo, že se cítila jako Američanka, ale žila v Československu. Že chtěla být sama sebou a udělala pro to mnoho, že měla talent, ale společnost jí dovolila být právě jen Werichovou dcerou. Mohlo to být jinak, kdyby zůstala po válce v USA, kdyby myslela více na sebe a méně na své blízké. Ale to nemohla a nechtěla," popisuje osud Jany Werichové Tereza Brdečková.

Nakonec to byla právě Fanča, Werichova vnučka, dnes žijící se svou rodinou ve Švýcarsku. Doma jí ležely desítky let zabalené krabice s deníky, dopisy a fotografiemi významného předka. Tento odkaz se rozhodla jednou provždy vyřešit s pomocí autorky Terezy Brdečkové, jež měla podobnou zkušenost s pozůstalostí svého slavného otce.

"Potřebujete parťáka, který vám to pomůže utřídit, vyselektovat a seřadit, abyste vůbec pochopili a vyřešili jednak ten odkaz a hlavně sebe. Fanča už léta chtěla udělat ,něco' o své matce Janě, na jejímž smutném osudu dodnes parazitují česká bulvární média. Řekla jsem tak, že napíšu o Janě knížku. Ovšem její práci a životu lze porozumět jen v kontextu celé Werichovy rodiny a doby," říká Tereza Brdečková.

Podle slov Werichovy vnučky Fanči měl její otec Jan Werich vždy možnost se vyjádřit a právě proto chtěla dát v knize prostor, například prostřednictvím dochovaných dopisů, své matce a babičce. Tereza Brdečková zná Fanču od dětských let a sama říká, že jejich dětství a mládí utvářeli stejní lidé, názory, obavy, radosti i stejné postoje žen. Proto se v knize prolínají i autorčiny osobní vzpomínky, které jí umožnily celý příběh Werichových žen nazírat skrze zkušenost s vyrůstáním po boku osobnosti otce Jiřího Brdečky. Kniha vznikala během pandemie, kdy Fanča Tereze Brdečkové posílala skeny desítek až stovek dopisů, fotek, stránek z deníků, kresbiček a poznámek. Autorka spolu s Werichovou vnučkou pak v hodinových telefonátech ověřovala údaje i fakta.

"Těch dopisů je tam opravdu hodně, takže se dá říci, že autorkou jsem nejen já, ale taky Zdenka, Jana i Fanča," doplňuje Brdečková.

Zásadní oporou byl autorce editor Jan Šulc. Ten například rozhodl, že se dopisy nebudou krátit, protože jsou výpovědí doby, a hlídal, aby si kniha udržela beletristický styl. Velká část fotografií pochází z archivu rodiny fotografa Václava Chocholy.

Knížka O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha předkládá život Werichových žen na pozadí společenské atmosféry v Československu. Čtenáře zavede do světa Werichových divadelních představení, večírků a společenských setkání v jeho vile na Kampě, odkrývá i jeho průběžnou korespondenci s Jiřím Voskovcem, nerozlučně spjatým i s Jaroslavem Ježkem a Osvobozeným divadlem. Voskovec i Werich uprchli do USA v roce 1939, Voskovec v Americe dožil s krátkou přestávkou tvořenou pobytem v Československu v roce 1948. Po návratu Wericha do Československa se tak setkali pouze sporadicky.

"Pokud jde o Wericha a o to, zda za tolik obětí svých žen vůbec stál: Jan Werich mohl být občas k nesnesení, ale nikoho k ničemu nenutil a vždycky dělal, co považoval v danou chvíli za správné. Silně mne rozčilují všelijaká dnešní hodnocení jeho úliteb režimu. Československo, v němž se rozhodl žít, dokázalo občas udělat šaška i z těch nejdůstojnějších osobností, na což si bohužel dobře pamatuji. Mohu všechny dnešní Werichovy kritiky ujistit, že by dopadli stejně. Kdo si knihu přečte, snad to pochopí," uzavírá Tereza Brdečková.

Tereza Brdečková je spisovatelka a scenáristka. Spolu s manželem Jiřím Dědečkem vlastní rodinné nakladatelství Limonádový Joe, ve kterém se soustředí na vlastní tvorbu, poezii, filmovou literaturu a na odkaz Jiřího Brdečky. Brdečková je autorkou románů Listy Markétě, Šahrazád a král, Učitel dějepisu, Slepé mapy, Alhambra a řady titulů žánru non-fiction. Ze scenáristické tvorby je neznámější její televizní seriál Bohéma a francouzsko-český koprodukční dokument Trnka, nalezený přítel. V současnosti také učí na katedře scenáristiky a dramaturgie pražské FAMU. Knížka O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha je dostupná na www.limonadovyjoe.com, v knihkupectví Kosmas na www.kosmas.cz a na pokladně Werichovy vily.

Rozhovor s autorkou knihy Terezou Brdečkovou

Jaký byl prvotní impuls pro napsání knihy O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha a proč zrovna toto téma?

Na začátku bylo moje zvláštní a nečekané setkání s Fančou skoro po čtyřiceti letech, roku 2020. Obě nás překvapilo, jak jsme si blízké, kolik máme společných vzpomínek na dětství a společných názorů na život.

V knize se píše, že zpracovat toto téma by nápad Fanči. Proč myslíte, že tak chtěla učinit?

Fanča prošla stejnou cestou jako já s pozůstalostí Jiřího Brdečky. Desítky let máte zabalené krabice s deníky, dopisy, fotografiemi významného předka. Nechce se vám to otvírat, protože potřebujete žít vlastní život a odstřihnout se od svých rodičů.

Jenže pak někdy kolem padesátky zjistíte, že už nežije nikdo další, kdo by se o jejich odkaz postaral. Že víte věci, kteří jiní nechápou, neboť neznají kontext. Tedy otevřete ty skříně a krabice. A skácíte se hrůzou, protože se na vás vysype hromada kostlivců, uschlých kytek a nicotností, ale také spousta živoucích slov, momentek a pocitů, krásných, smutných i strašných - a vy nevíte, co s tím a zároveň je to najednou vaše věc a nejen minulost. Potřebujete parťáka, který vám to pomůže utřídit, vyselektovat a seřadit, abyste vůbec pochopili a vyřešili jednak ten odkaz a hlavně sebe.

Jak nakonec vznikl nápad dát slovo především "ženám kolem Jana Wericha"?

Fanča už léta chtěla udělat "něco" o své matce Janě, na jejímž smutném osudu dodnes parazitují česká bulvární média. Jenže nevěděla, co by to mělo být a jak do toho. Řekla jsem, že napíšu o Janě knížku. Ovšem její práci a životu lze porozumět jen v kontextu celé Werichovy rodiny a doby. Werich byl v péči své ženy Zdenky od svých čtyřiadvaceti let, Jana celý život. Fanča strávila na Kampě pouhých sedm let, ale zato těch nejdůležitějších.

"Jan měl vždycky tolik možností se vyjádřit, ale já jsem chtěla dát slovo i mámě Janě a babičce Zdeničce", píše Fanča v úvodu.

Zdenka i Jana žily v době, kdy zkrátka muži byli přednější, a proto si všichni zvykli mluvit a psát jen o nich. Což mě samozřejmě štve. I to byl důvod, proč to celé nebyla najednou jen Fančina věc, ale taky moje. Fančino dětství a moje mládí utvářeli stejní lidé, stejné názory, obavy i radosti, stejné postoje žen. Proto jsou v knize i moje osobní vzpomínky.

Jaká byla vaše osobní cesta k rodině Werichových a jakou roli v ní sehrál váš otec Jiří Brdečka? A kdy jste se s Fančou poprvé setkaly?

Jiří Brdečka s Werichem spolupracoval. Jiří Trnka ho Werichovi doporučil jako scenáristu, a tak spolu napsali Císařova pekaře, Byl jednou jeden král a spolu s Vojtěchem Jasným film Až přijde kocour. Brdečka byl na Kampě "insider", mohl tak k němu chodit jako domů, čehož moc nevyužíval. Werich byl mým rodičům za svědka na svatbě, byli zkrátka přátelé a rozuměli si. Poslední spoluprací měli být Tři Veteráni, ale toho se už ani jeden nedožil. Mám dojem, že mou první schůzku s Fančou domluvil otec po Werichově smrti, roku 1981. V té společnosti panoval zvyk, že si lidé tak trochu navzájem odkazovali své děti a přáli si, aby také zůstali přáteli.

Jak dlouho jste knihu zpracovávala, psala? A jak dlouho jste se musela probírat korespondencí, aby se vám podařilo dát dohromady ten celkový nezaujatý obrázek?

Jedna z mála výhod pandemie bylo, že byl větší klid na psaní a více času na přátele. Fanča žije ve Švýcarsku, je vynikající fyzioterapeutka, chodí domů utahaná, ale zároveň procházela tím obdobím otevírání krabic a všechno muselo ven. Každý týden mně posílala skeny dopisů, fotek, stránky z deníků, kresbiček, výkřiků - desítky či stovky stránek. Já si to o utřídila a pak jsme na tím každý týden strávily asi dvouhodinový telefonát. Byl v tom zmatek, dopisy často nebyly datované. Vzala jsem na pomoc Matějkovu korespondenci V a W, kde se dají dohledat odkazy na stejné události, a používala ji pak jako časovou osu. Všechno se pak muselo přepsat a analyzovat, za což děkuji Anastazii Makovcové Volbrachtové, která s rodiči na Kampu chodila a jejímu bratru Petrovi, který ještě s Werichem hrál karty. Byly to dopisy a deníky, které jsme nechtěly svěřit cizímu. Pracovaly jsme i s Werichovským archivem, který spravuje Památník písemnictví.

Zásadní oporou byl jako vždycky editor Jan Šulc. Ten rozhodl, že žádné dopisy nebudeme krátit, protože jsou i výpovědí o době, a že zároveň udržíme skoro beletristický styl. Těch dopisů je tam opravdu hodně, takže se dá říci, že autorkou jsem nejen já, ale taky Zdenka, Jana i Fanča. Zvláštní je, že sama kniha vznikla v průběhu asi šestnácti měsíců, což je málo, když uvážím, čím jsme se probrali, a že má tři sta stránek. Ale my se skutečně cítili - já, Fanča i Makovcovi - jako by už někde existovala a já ji jen jaksi lovila. Fanča si myslí, že nám přitom Werichovi pomáhali.

Vztah Werichovy ženy Zdenky s dcerou Janou a Janin osud jako takový je celkově zahalen tajemstvím a zároveň zvláštním smutkem. Stejně tak je tomu u osoby paní Zdenky a vztahu Werichových k jejich dceři Janě. Fanča zase, jako by se chtěla od všeho distancovat, zmizela kamsi do Švýcarska... Člověka to svádí k hodnocení a vytváření si domněnek. Co bylo na zpracování příběhu žen kolem Jana Wericha nejnáročnější?

Nejtěžší bylo nevymýšlet si, nehodnotit, ale pátrat, jak to bylo. Myslím, že korespondence a deníky mluví jasně: Werichovi byli navzájem svázáni mimořádnou, ale i destruktivní rodinnou láskou. Pro nás všechny je rodina to nejdůležitější, ale taky je to strašné břemeno. Proč to neříci? Když se břemeno rodinných vztahů sejde s mizernou dobou, pak jde o život. Tragédií Jany Werichové bylo, že se cítila jako Američanka, ale žila v Československu. Že chtěla být sama sebou a udělala pro to mnoho, že měla talent, ale společnost jí dovolila být právě jen Werichovou dcerou. Mohlo to být jinak, kdyby zůstala po válce v USA, kdyby myslela více na sebe a méně na své blízké. Ale to nemohla a nechtěla. Pokud jde o Wericha a o to, zda za tolik obětí svých žen vůbec stál: Jan Werich mohl být občas k nesnesení, ale nikoho k ničemu nenutil a vždycky dělal, co považoval v danou chvíli za správné. Silně mě rozčilují všelijaká dnešní hodnocení jeho úliteb režimu. Československo, v němž se rozhodl žít, dokázalo občas udělat šaška i z těch nejdůstojnějších osobností, na což si bohužel dobře pamatuji. Mohu všechny dnešní Werichovy kritiky ujistit, že by dopadli stejně. Kdo si knihu přečte, snad to pochopí. 

Knihu O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha vydává nakladatelství Limonádový Joe.

Autor: Petr Mráček
Foto: Archiv vydavatelství