Ivana Kopencová se pěstounství věnuje už 13 let

Z rodiny mají děti start do života lehčí

Jsou děti, které nemohou vyrůstat se svými rodiči. Třem takovým pomohla získat rodinné zázemí Ivana Kopencová, která se pěstounství věnuje už 13 let. Vidět jste ji mohli v televizním dokumentárním seriálu České televize Plné hnízdo. Jednotlivé díly najdete nyní v archivu i-vysílání.

Do Vysokého Mýta se za ní vydáváme v pátek těsně po obědě. Vítá nás vysoká štíhlá žena mladistvého vzhledu, která má viditelně spoustu energie k tomu, aby se o ni mohla podělit i s druhými. Patří k nim nyní kromě 10leté Sáry i přítel František. Zapomenout nemůžeme ani na dvě kočky a malou fenku mopsíka z útulku.

Cestu k pěstounství odstartoval těžký osud

Paní Ivana vychovala tři vlastní děti, dva syny a dceru. "O pěstounství jsem začala přemýšlet, když byly děti v pubertě. Dcera občas brala domů na víkend kamarádku z učňáku, která žila v dětském domově v Poličce. Uvědomovala jsem si, že tenkrát tam měly děti k přípravě na samostatný život hodně daleko a že by třeba takovému dítěti mohlo být u nás lépe."

Jenomže pak přišlo období, které Ivaně Kopencové obrátilo život naruby. Během tří let přišla o staršího syna, který měl autonehodu, o mladšího syna, který zemřel na následky pracovního úrazu, i o manžela, který byl vážně nemocný. Zůstala jí pouze dcera, od které má nyní 17letou vnučku a 11letého vnuka.

"Je těžké na to vzpomínat. Jak vidím přicházet policistu, který si sundá čepici a dá si ji do podpaží, už se mi zastavuje srdce. Ale tenkrát jsem si řekla, že se z toho buď zblázním, nebo začnu znova. Prodala jsem dům na vesnici, přestěhovala se do bytu ve městě a začala má éra pěstounky," rekapituluje své rozhodnutí paní Kopencová.

Zvládla i chlapce s postižením

První byla Monika, která je dnes už dospělá a žije s přítelem samostatně. Ta přišla k paní Kopencové svých 14 letech. Ale ukázalo se, že v ústavním zařízení v Jaroměři žije i její mentálně postižený bratr. Jezdily ho navštěvovat. "Míša byl od první návštěvy moc milý a příjemný kluk, brali jsme ho k nám na víkend. Nakonec jsem uvážila, že bych ho mohla zvládnout, když nechám zaměstnání. Po 25 letech jsem opustila práci tkadleny a dala se na cestu, o kterém jsem dříve neměla ani ponětí. Naštěstí byl Míša oproti jeho dřívějšímu chování v ústavu u nás moc hodný. Od 18 let chtěl začít chodit do práce a žít samostatně. Našlo se pro něj místo v Domově sociálních služeb ve Slatiňanech. Bydlí ve sdíleném chráněném bydlení v Chrudimi spolu s dalšími klienty, umí si uvařit, vyprat, pracuje ve skladu a je spokojený. Často se vídáme."

Děti potřebují svobodu i pravidla

Posledních šest let žije u paní Kopencové nyní desetiletá Sára, která přišla z Dětského domova v Holicích. Říká jí teto a teď už je na ni upřena hlavní pozornost, protože předchozí sourozenci se osamostatnili. Teta je prý sice občas trochu přísná, ale hodná. Výborně vaří a peče, třeba dělá skvělý holandský řízek s bramborovou kaší nebo gulášovou polévku. "Abychom všechno zvládli, musíme mít nastavená pravidla, ale zase jsem se nikdy nebála pustit děti třeba na kole ven nebo jim dát volnost v nějakém individuálním rozhodování," říká teta Ivana. Sára zkouší různé kroužky od tancování po výtvarku a hledá si svou roli v životě. Teta s ní sdílí i zálibu v módě, což se jí líbí. Teď má dětský pokojík celý pro sebe včetně své zamilované houpačky.

Pomoc doprovázející organizace i klíčové pracovnice

Každý pěstoun má na pomoc svou "klíčovou" pracovnici nebo pracovníka, který mu pomáhá s různými složitými problémy. Další, kdo je nápomocen, je člověk z doprovázející organizace. "To je velká výhoda, protože stále žijeme s tím vědomím, že to nejsou právně naše děti, někde mají alespoň jednoho z rodičů, který se ovšem z různých důvodů není schopen o ně starat. Řešíme zdravotní i sociální otázky dětí a ne se vším si sami umíme poradit."

Každý rok mají pěstouni také 24 hodin dalšího vzdělávání. Mohou se tam poté, co třeba už vychovali vlastní děti, dozvědět něco nového? "Pokud máme zajímavé lektory, tak je to moc fajn. Člověk si uvědomí i spoustu věcí, kterých si dříve nevšiml, nevnímal je. A také je přitom prima se sejít s dalšími pěstouny a podívat se, jak jejich děti rostou a mění se před očima."

Je pěstounství pro každého?

"To asi ne. Právě proto jsou všechny ty přípravné kurzy a testy, kde si člověk srovná, co sám zvládne. Já bych například nemohla dělat přechodnou pěstounku a dítě po krátkém čase předat, ale vím, že je to potřeba, aby děti nemusely být ani na přechodnou dobu v ústavech. Dlouhodobé pěstounství mě naplňuje pocitem, že to, co dělám, má svůj význam a smysl. Děti, které odcházejí do samostatného života z dobrého rodinného zázemí, to mají určitě mnohem lehčí. A já jsem ráda, že k tomu můžu trochu přispět," uzavírá naše setkání paní Ivana Kopencová.

PhDr. Zuzana Nováková

oddělení komunikace a vnějších vztahů

kancelář hejtmana

Pardubický kraj