Rozhovor s Miřenkou Čechovou a Petrem Boháčem ze Spitfire Company
O čem inscenace podle vás je?
Petr Boháč: Pro mě má inscenace mnoho vrstev. Jde o ponor do tragického života Otty Weiningera, který se i přes svůj mladistvý věk dokázal zapsat do dějin. Je otázkou, jestli to nakonec místo jeho díla nezpůsobila jeho okázalá sebevražda. Druhou rovinu tvoří jeho provokativní kniha Pohlaví a charakter, která je inspirativní tím, že s ní bytostně nesouhlasíte. A nelze nevzpomenout na otázky tázající se po tom, co je pohlaví a jaký má vztah k lidskému charakteru. Co ovlivňuje co? Kdo ovlivňuje koho? Existuje jednoznačné vymezení ženského a mužského charakteru? Proč se i v dnešní době tak urputně bráníme mluvit o pohlaví, o tom, že je jedním z rozhodujících atributů lidského života?
Miřenka Čechová: Navíc lze na představení nahlížet také jako na zábavnou performativní přednášku o tom, jak staletími uplatňované rozdělení genderových rolí determinuje naše životy ještě dnes a proč jsou maskulinní hodnoty stále hybnou silou světa. Využíváme komentáře, faktografické poznámky, akční malbu, pohyb, nahrávání a loopování textů, stejně jako originálně zkomponovanou klasickou hudbu a ztvárňování charakterů.
Jak se měnil koncept v průběhu zkoušení inscenace? Přišli jste během něj na něco zajímavého, s čím jste třeba na začátku nepočítali nebo co vás při realizaci překvapilo?
Petr Boháč: Čím více budeme otevřeni k sobě samým, tím více se dozvíme o druhých. V tomto představení to platí dvojnásob. Jsem rád, že se celý tým snaží pochopit Weiningera, i když se jeho názory ve slušné společnosti neříkají nahlas. Identifikovat se s něčím, s čím bytostně nesouhlasíte, je komplikované. Proto obdivuji všechny na jevišti, s jakou otevřeností se vyjadřují k palčivému tématu, jako je pohlaví a jeho role ve tvorbě charakteru.
Miřenka Čechová: My vůbec strašně rozlišujeme lidi na základě biologického pohlaví. Ty jsi muž a očekává se od tebe to a to a ty jsi žena a očekává se něco jiného. Což je podle mě naprosto nefunkční. Během zkoušení jsme vytvářeli jakousi odpověď Weiningerovi, která se týká nás a našich životů a pátrali po tom, jaké předsudky ještě stále panují ve společnosti, v níž žijeme. Je to do jisté míry kolektivní dílo, neboť herci se autorsky podíleli právě na této aktuální odpovědi.
Název hry je provokativní a až bude napsaný na markýze divadla, vzbudí určitě pozornost. Proč má divadlo lidi v této neklidné a nejisté době provokovat?
Petr Boháč: Každá provokace, má-li mít smysl, musí způsobit zastavení a vytvořit prostor pro otázky. Chápu, že věta Muž vlastní penis, vagina vlastní ženu může způsobit, jak to říct, jemné udivení, protože takto o našich pohlavích asi neuvažujeme. Na druhou stranu je nutné se tázat, proč jsem pobouřen, nebo proč s touto větou nesouhlasím, případně souhlasím. Doufám, že toto představení dokáže provokovat tímto způsobem, to znamená nikoliv bulvárně ale chytře. Protože osobně si myslím, že neexistuje jedinec, který to má se svým pohlavím jednoznačně srovnané. To, že se o něčem nebavíme, ještě neznamená, že to není problém.
V inscenaci se objeví nahota: jak s ní budete pracovat a co má sdělit?
Petr Boháč: Nahota může být různá: krásná, jemná, biologická, perverzní, křehká, tragická. Otto Weininger psal o ženském i mužském pohlaví a nahota k tomu patří. Pro někoho to může být zčásti šokující, ale divadlo si prošlo již mnohými excesy a toto představení rozhodně nechce za každou cenu pobuřovat. Osobně si myslím, že s nahotou na jevišti v současné době není žádný problém. Každý člověk viděl sám sebe nahého, nahou matku nebo otce, nahého partnera nebo partnerku. Lidé uvidí jen to, co už dávno uzřeli.
Proč je důležité, aby lidé tuhle inscenaci viděli?
Petr Boháč: Aby si mohli říct, že s Weiningerem nesouhlasí. Nebo naopak si přiznat, že na jeho myšlenkách něco je. Neexistuje jednoznačně správná cesta. Protože vše, co se týče pohlaví, je labyrint, ve kterém se člověk může lehce ztratit. Řečeno aforismem, které jako figury Weininger hojně používal, není důležité najít východ z labyrintu, podstatné je si uvědomit, že se v něm člověk nachází.
Miřenka Čechová: Třeba proto, aby si uvědomili, že o čem se diskutuje a k čemu se veřejně upíná pozornost, se řídí převážně maskulinními hodnotami.
Víte například, že zatímco v roce 1969 byl poprvé prozkoumán měsíc, teprve v 90. letech to byl klitoris? Já sama jsem se během zkoušení mnohému přiučila.